Sýkorky a poštolka

František Nepil
(Dobré a ještě lepší jitro)

Dnes už není problém vidět čas od času žirafu, hrocha, tygra či jiná nedostupná zvířata. K mravenečníkům, tuleňům a psounům pijeme čaj a přikusujeme albertky, když spokojeně sledujeme v televizi, jak jim člověk negativně ovlivňuje jejich životní prostředí. Méně už slyšíme, jak nám to zvířata oplácejí a ovlivňují životní úroveň člověka.
Pomalu už nemám ve venkovském příbuzenstvu nikoho, komu by sýkorky nepostavily hnízdo například v pumpě. Nevím, proč je zrovna pumpa tak ideálním hnízdištěm, avšak než tam sýkora snese vajíčka, než vysedí mláďata a než je vyvede, tak uběhne půl druhého měsíce. Takže je rodina šest neděl bez vody a dalších čtrnáct dní trvá, než se trubky pročistí od rezu a než je voda k pití. A je zajímavé, že všichni ti příbuzní vydrželi chodit dva měsíce pro vodu do obecní studny. S donášenou vodou se musí šetřit – myli se tedy úměrně k tomu šetření, a to vyhovovalo zvláště dětem. Ty teprve od té doby hájí názor, že sýkorky jsou užitečné.
V Praze mám zase souseda, kterému kos postavil hnízdo na dvoře přímo pod pravým předním kolem auta. Kdyby zacouval, rozjel by hnízdo. Kdyby popojel dopředu kvůli manévrování, spadl by z dvoumetrového náspu po čumáku. Po čumáku toho vozu, pochopitelně! Vůz potřeboval, ale protože by neublížil ani kuřeti, chodil denně ke kosovi a utěšoval se: třeba ho stejně sežere kočka! Kočky ne že by tam nebyly, ale držely v té době dietu nebo co, a tak soused onoho krásného jara nevyvedl svou rodinu, dokud kos nevyvedl tu svou. A ten, když ji vyvedl, tak nešlo nastartovat auto, protože zoxydovaly všechny kontakty. A když nastartovat šlo, přišlo takové psí počasí, jaké znají jen ti, co se těší neděli co neděli, že bude překrásná, slunná neděle.
Nu a poslední tvor, který ovlivnil životní úroveň mých známých a vejde se mi časově do dnešního vyprávění, byla poštolka. Poštolka je malý dravec, který se obvykle tááákhle třepotá nad polem. Ta si postavila hnízdo na balkoně mé kolegyně v osmém patře paneláku na Proseku.
Jistě si myslíte, že tedy rodina nechodila prostě nějakou dobu na balkon. Nechodila, jenže to poštolce nestačilo. Plašila se, kdykoli někdo vkročil i do pokoje, protože to bylo vidět skrze zasklenné dveře a okno, co na ten balkon vedly. Aby tedy nepřišli o poštolčata, přitáhli kolegyňovic před okno i dveře dvě skříně a poštolka se pak plašila jenom navečer, když rozsvítili a světlo pronikalo mezerami mezi nábytkem. Vyšroubovali nejprve žárovku, ale nakonec vyřadili pokoj vůbec, protože poštolce vadil i zvuk kroků. Byt vypadal jako při evakuaci: šatstvo viselo místo ve skříních na skobách pro obrázky a na klikách, nesměla se pouštět televize a tak dále.
Jenomže co je to televize proti poznání, že se člověk ochotně a rád dělí o místo na slunci se sýkorkou, poštolkou, nebo kosem. Vždyť od toho je jen krůček k tomu, aby se takto ochotně dělil i se Sýkorou, Poštolkou, Kosem či jinými s velkým písmenem na začátku. Tedy třeba s Jaroslavem Sýkorou, Václavem Poštolkou a Karlem Kosem, nemyslíte?
Mne by se hnedle pomalu zdálo, že k tomu lidstvo spěje div ne mílovými kroky. Tak vám přeji, abych se z toho hned tak neprobudil.