Do života „našich“ poštolek se snažíme nezasahovat. Výjimečně nám to ale přece jen nedá. Naposledy po dlouhé době dnes.
Paní poštolka přinesla poštolčatům rorýse. Netušíme, kde k němu přišla, zda ho ulovila sama nebo zda ho dostala od pana poštolky. Podle záznamů kamer sledujících rorýsovník nad oknem vedle poštolčí lodžie to ovšem nebyl rorýs „náš“.
Zkrmení rorýse obvykle trvá dosti dlouho. Je to samé peří, které je nejprve potřeba oškubat. A do jednoho z těchto dlouhatánských per se pustilo nejmenší poštolče. A ne a ne ho do sebe nasoukat.
Občas z toho úsilí zcela vyčerpané leželo a vypadalo to, že má málem na kahánku. Možná by to bylo zvládlo samo, ale my jsme to zkrátka nevydrželi a to peru mu ze zobáčku vytáhli. Jeho sourozenci vyděšení ze zjevení tak obrovského tvora byli stateční a demonstrativně syčeli…
Událost zaznamenala jedna z našich kamer takto: