O poštolčích a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
V tomto příspěvku se vracíme o několik let zpět. Před sedmi lety, 6. července 2013 přistálo na zábradlí naší lodžie cizí poštolče. To, že jde o poštolče cizí bylo jasné z toho, že v té době ještě do ulice nelétající domácí poštolčata seděla na skříňce a na zábradlí. Pokračovat ve čtení „Adoptivní poštolče“
Když osamělo, také poslední nejmladší poštolče se věnovalo důkladnému cvičení křídel na hnízdě: Pokračovat ve čtení „Poslední mohykán“
Poté, co 26. a 27. června vyletěla z lodžie první čtyři poštolčata (Jaké je to asi venku I ; Jaké je to asi venku II), poletovala si volně ven a zase zpátky do lodžie. V ní natrvalo zůstala dvě poslední poštolčata. Pokračovat ve čtení „Předposlední mohykán“
Ve středu 1. července přinesl otec poštolka posledním dvěma poštolčatům zase jednou rorýse. Pokračovat ve čtení „Jak se to jí?“
Když se poštolčata trochu rozlétají, dokáží si doletět i pro potravu. Zatím pro tu, co jim nosí rodiče. Neobejde se to bez emocí. Většinou to vypadá, že se chystají sníst i maminku nebo tatínka. Pokračovat ve čtení „A tebe taky sním“