O poštolčích a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata jsme po jejich vyletění z rodné lodžie letos mnoho nevídali. Dnes už je jim 66—69 dní. Pokud jsou tedy v pořádku. Touhle dobou už se obvykle přestávají být závislá na rodičovské podpoře a vydávají se do světa. S rodičovskou podporou končí i tolerance. Pokračovat ve čtení „Jako na cizí“
Poštolčata letos poté, co poprvé vyletěla do ulice, moc nevídáme. Ale čas od času, tak jednou za den, se aspoň jedno objeví. Většinou se s křikem přiřítí, když zahlédnou někoho z rodičů. Pokračovat ve čtení „Ratata poštolčata“
V sobotu v podvečer do naší lodžie dorazila nečekaná návštěva. Za paní a panem poštolku se sem přiřítilo poštolče s kroužkem na pravé nožce. Na kroužku byly vidět zbytky barvy a tak, i když se nám nepodařilo přečíst číslo na něm, je jasné, že to bylo jedno z „našich“. Pokračovat ve čtení „Konečně poštolče“
Benjamínek po celé pondělní odpoledne pilně trénoval a nenechával se odradit prvními neúspěchy. Pokračovat ve čtení „Frnk“
Nejmladší poštolče se poté, co opustilo koš, dlouho ze společnosti sourozence neradovalo.
Poslední z trojice nejstarších totiž v 10:43 vyrazilo do ulice. Pokračovat ve čtení „Letecký den: Třetí výlet“