Za dávných a dávných časů, v hloubi minulého století, se objevil v tehdejším Mladém světě vtip Vladimíra Jiránka: „Udělejte něco pro zvířata, nechte je u sebe bydlet…“ Na obrázku byl muž a žena pod peřinou a mezi nimi „zvíře“.
Vzpomněla jsem si na to při nahlédnutí na stránky Blanky a Jana Šounových (http://nase-postolky.webnode.cz/), kteří jsou zřejmě rovněž postiženi poštolčím syndromem. Zjevně poštolky milují a poštolky se u nich zjevně mají!!! Pravidelným vydatným přísunem potravy dosáhli dokonce toho, že u nich dvě samičky sdílejí jednoho samečka a jednu budku….
Sympatická paní, která se k nám v roce 2013 připojila při pozorování poštolek hnízdících na zámku v Bučovicích, těm svým poštolkám údajně dokonce chytala myši do pastiček.
Opačné případy absolutního respektu a nevměšování popisuje František Nepil v povídce Sýkorky a poštolka v Dobrém a ještě lepším jitru, v níž přesvědčivě dokládá, jak zvířata negativně ovlivňují životní úroveň člověka. Činí tak na případu sýkorek hnízdících v pumpě, kosího hnízda pod kolem zaparkovaného auta a hnízdící poštolky. Zde si dovolím ocitovat:
„… poslední tvor, který ovlivnil životní úroveň mých známých a vejde se mi časově do dnešního vyprávění, byla poštolka. Poštolka je malý dravec, který se obvykle tááákhle třepotá nad polem. Ta si postavila hnízdo na balkoně mé kolegyně v osmém patře paneláku na Proseku.
Jistě si myslíte, že tedy rodina nechodila prostě nějakou dobu na balkon. Nechodila, jenže to poštolce nestačilo. Plašila se, kdykoli někdo vkročil i do pokoje, protože to bylo vidět skrze zasklenné dveře a okno, co na ten balkon vedly. Aby tedy nepřišli o poštolčata, přitáhli kolegyňovic před okno i dveře dvě skříně a poštolka se pak plašila jenom navečer, když rozsvítili a světlo pronikalo mezerami mezi nábytkem. Vyšroubovali nejprve žárovku, ale nakonec vyřadili pokoj vůbec, protože poštolce vadil i zvuk kroků. Byt vypadal jako při evakuaci: šatstvo viselo místo ve skříních na skobách pro obrázky a na klikách, nesměla se pouštět televize a tak dále.“