Tři a dva je pět

Každý rok se to opakuje. Poštolčata začne neodolatelně lákat svět. Nejprve ten malý, co začíná a končí v bedýnce před hnízdem. Pochopitelně je tam láká i to, že je odtud pozoruje a hlídá poštolčí samička. Dostat se za ní poštolčata snažila už včera a dnes ráno se to postupně podařilo dvěma prvním.

Tomu úplně prvnímu to došlo docela hladce:

Druhé skončilo nejprve na zádech, ale rychle se z toho zase vzpamatovalo:

Třetí se pak usilovně snažilo a snažilo, až se i jemu odpoledne podařilo překonat náročnou překážku:

Čtvrté by zjevně velmi rádo také za sourozenci, ale i kyž se také usilovně snaží, zatím se mu opuštění hnízda nedaří. A tak zůstává s nejmladším Benjamínkem. Samička spravedlivě krmí střídavě předsunutou trojici poštolčat a dvě měnší na hnízdě. Trojici občas obdaruje, pokud přiletí v době, když samička není doma,  i sameček. A větší poštolčata už chutě polykají myše vcelku.

V podvečer se samička rozhodla, že ta dvě menší poštolčata by bylo lépe ještě zahřívat, když zůstala na hnízdě sama. Moc se jim to nelíbí, ale v noci to možná ještě ocení, i když to má opět být noc tropická… Je ovšem otázka, jak dlouho bude samičku bavit nechat se pořád shazovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..