„Není-li tu ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která je tu…“. Tak nějak to teď u nás vypadá. Poštolčí sameček, možná, že to není zrovna ten, který občas zavítal na návštěvu za „naší“ poštolčí samičkou, je tu od středečního odpoledne pečený, vařený. Lítá sem a tam, huláká a vyzpěvuje, a dvoří se nejenom „naší“ staré dobré poštolčí samičce, co s námi strávila celou zimu, ale i nově přivandrovalé mladici, která se od „naší“ poštolky liší barvou ocasních per. Ta „naše“ je má skoro šedá, ta nová ještě hnědá.
„Naše“ staré poštolčí samička a sameček rozčileně hájí hnízdo před vetřelci…
Mladá – nová – samička si bere od samečka myše…
Sameček se věnuje té, která je zrovna doma nebo která na jeho volání přiletí.
Když se objeví obě, jako dnes v podvečer, je z toho pochopitelně pěkná mela (viz snímek v záhlaví tohoto příspěvku). Sameček, zdá se v takové situaci dává přednost starší nájemnici naší lodžie. A dnes večer se poprvé odhodlal a zůstal v lodžii na noc. „Naše“ stará poštolka spí nad starým hnízdem, on na bidýlku u dveří.
A jak to všechno dění vyhlíží v záznamech kamer?
Prvního letošního hraboše se samečkovi nepodařilo udat:
Poté s „naší“ starou samičkou hájil statečně lodžii a hnízdo:
Pak ovšem věnoval tučného hraboše té druhé:
A choval se k ní víc než důvěrně:
A takhle to dopadlo, když se ty dvě potkaly:
Ticho tedy u nás zrovna v těchto dnech není: