Poté, co předposlední poštolče vyletělo do ulice, zůstalo to poslední – nejmladší Benjamínek se žlutým kroužkem – v lodžii samo. Ovšem úplně samo po zbytek dne nebylo. Otec poštolka stále nosil kořist na tradiční místo do koše vedle hnízda. Když v něm poštolče zrovna nebylo, tak se kořisti zmocnila matka poštolka a odletěla s ní pryč.
I když to, že kořist odnese, neznamená, že ji vzápětí nejmenšímu mazánkovi zase nepřinese.
Tak to dopadá, když poštolče pobývá v některém ze svých oblíbených úkrytů. V tomto případě bylo nahoře na polici nad hnízdem. Lodžie je teď jeho a tak může být taky pod zábradlím, odkud se třeba přes zábradlí dá dostat do některé z polic pod hnízdem a košem.
A i z tohoto důmyslného úkrytu se dá loudit.
Pokud chce ovšem poštolče něco opravdu dostat, je lépe pobývat přímo na strategickém místě v koši. lepší je ovšem být na strategickém místě, To se potom dá předběhnout i maminka a vyrvat myše přímo tatínkovi.
Řev je přitom obrovský. Ono i ten je potřeba trénovat, aby se jeden dovolal rodičů až bude někde venku v ulici. A to, co jeden nesní, je potřeba pečlivě uschovat na horší časy. Všimněte si také, že řádně vychované poštolče si po jídle pečlivě očistí zobáček.
Takové malé poštolče ovšem nepočítá s tím, že mu tu schovanou dobrotu zase někdo z rodičů odnese – v tomto případě to byla maminka.
Ale stále tu je i tatínek, který něco k snědku vždy vykouzlí… Jeden by to měl hned zbaštit, aby mu to zase nechtěli vzít.
Přes občasné úspěchy se trénink vždy nedaří.
Pokud se poštolče zrovna nekrmí nebo neodpočívá v některém důmyslném úkrytu, tak pilně trénuje, aby se mohlo vydat do ulice náležitě připraveno. I když přistání ještě nejsou stoprocentní, tak to většinou nějak dovybalancuje.
Občas se také vrátí někdo ze sourozenců, ale brzy zase vyrazí za ostatními, co poletují kolem.
I poslední poštolče se bude muset k tomu velkému skoku odhodlat. V sobotu 24. června k tomu odvahu ještě nesebralo, ale už to dlouho trvat nebude.