O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Vysněný kraj blahobytů, kde pečení hraboši padají sami poštolkám do zobáku, možná existuje někde v poštolčích bájích a pověstech. Ve skutečném životě je letící hraboš obvykle nesen v pařátech či zobáku dravce. Občas pak hrabošův pád způsobí to, že ho poštolka upustí. To se právě přihodilo „naší“ paní poštolce dnes odpoledne. Pokračovat ve čtení „Letící hraboš“
Poté, co předposlední poštolče vyletělo do ulice, zůstalo to poslední – nejmladší Benjamínek se žlutým kroužkem – v lodžii samo. Ovšem úplně samo po zbytek dne nebylo. Pokračovat ve čtení „Sám doma“
Zatímco čtyři z „našich“ poštolčat už od čtvrtka 22. června objevují možnosti, které jim k vyvádění nejrůznějších neplech poskytuje naše ulice, poslední dvě se rozhodla zůstat o něco déle a trénovat doma. Lákadla světa venku jsou ovšem velká a tak se v sobotu po ránu rozhodlo i předposlední páté poštolče připojit se k sourozencům. Pokračovat ve čtení „Předposlední“
Časně ráno 22. června (ve 4:28) odlétlo opět první poštolče – dobrodruh, který už měl z předchozího dne s pobytem v ulici své zkušenosti – je to to s červeným nebo růžovým kroužkem. Pokračovat ve čtení „Odlety a přílety“
I ve středu 21. června se „naše“ poštolčata věnovala průzkumu lodžie a zdolávání stále náročnějších cílů. Hlavně tři – to s červeným, růžovým a zeleným kroužkem. Zbylá tři zřejmě neopustila rodné hnído a koš, i když ne vždy se barva kroužku průzkumníka dala zkontrolovat. Pokračovat ve čtení „Průzkumníci a dobrodruh“