„Velikánským obloukem letěl dolů. V pádu zamával rukama, párkrát zastříhal nohama, vyrovnal let a začal nabírat výšku. Za chvíli už jen tmavý bod mizel v tom nekonečněm modru…“
Takhle nějak poprvé letěl Leopold Drum v povídce Ivana Vyskočila, kterou jsme si vypůjčili do názvu tohoto příspěvku. Těžko říci, zda to tak snadné měla i poštolčata, která dnes ráno vyletěla z naší lodžie. Vyrazila časně ráno, takže hned po probuzení se nám za okny ložnice naskytl tento pohled:
Poštolčata zahájila den odletu každodenní ranní rozcvičkou a rozlétáváním po lodžii:
Jako první se těsně před pátou rozhodlo prozkoumat velký svět za zábradlím poštolče s černým kroužkem:
Zjevně přitom váhalo, zda bude výhodnější start z bidýlka nebo z okraje bedýnky:
Nakonec však proletělo nad hlavami sourozenců, přeletělo ulici a půvabným obloukem zamířilo k severu:
Snad se mu podařilo přistát na nějakém bezpečném místě.
Druhé poštolče (to s červeným kroužkem) se nejprve vydalo pouze na kratší výlet. Odrazilo se ze zábradlí na protějším konci lodžie, párkrát zamávalo křídly:
… a přistálo na parapetu sousedního okna:
Vydrželo tam skorou hodinu a rozhodlo se vrátit teprve, když se objevil tatínek s něčím menším do zobáčku. Návrat se mu ale nepovedl, takže skončilo zřejmě o nějaké to patro níže. Samička, sedící v té době na bidýlku nad starým hnízdem, jeho neúspěc zřejmě zaregistrovala, slétla na zábradlí a chvíli na poštolče vyzpěvovala.
Třetímu poštolčeti (tomu s modrým kroužkem) se ven z lodžie zase tolik nechtělo. Nejprve se rozhodlo vyzkoušet let opačným směrem:
Pak se ale objevil tatínek, výjimečně nikoliv s hrabošem, ale se sýkorkou:
A když se poštolče náležitě posilnilo, vyrazilo rovněž do světa:
A jsou teď všechna někde ve světě. Asi ne příliš daleko a snad se tak jako v předchozích letech dokáží opět vrátit. Čeká u na ně maminka a tatínek jim sem ještě stále nosí hraboše:
Samička si je od něho bere a nosí je pryč. Jen ona ví, zda jen přes ulici do skrýše nebo za potulujícími se poštolčaty. Snad má vše pod kontrolou.