Lov na tatínka

Občas to už vypadá, jako by se poštolčata z naší lodžie natrvalo vystěhovala. Už ani večer na nac se neobjevují všechny, ale tráví ji tu spolu s maminkou maximálně svě až tři.  O moc více se jich nebjevuje ani ve dne. Většinou když honí někoho z rodičů a loudí na něm potravu. Matka poštolka už přitom vypadá, jako by ji její potomstvo už moc nezajímalo.

Veškerá odpovědnost na zásobování jak se zdá dosud spočívá na otci poštolkovi. Poštolčata to dobře vědí a tak ho všude pronásledují.

A i když zatím sama myši přímo neloví, stali  se z nich lovci tatínka, který jim myši nosí. Lov ovšem nemusí být vždy úspěšný:

Pokud jsou poštolčata opravdu hladová, vědí že je zde bufet, kam se tatínek pravidelně zastavuje a kde je možno si něco menšího objednat.

Když se pak sletí i další zájemci z ulice, může být předávání kořisti docela dramatické.

Bez velkého křiku a mávání křídel se to neobejde, ani když je poštolče samo:

Takové poštolče už také ví, že to,  co zrovna nezkonzumuje, je nejlepší si schovat na horší časy. Otec poštolka jejich skrýše ovšem zná a potravu v nich ukrytou znovu redistribuuje. A tak je potřeba zase lovit tatínka…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..