Ráno jsme zjistili, že zmizelo i zbývající poštolče. Nejenom my, ale i samička, která se marně snažila udat hraboše (v 04:57, 06:09 a 6:30). K tomu hustě lilo. Poštolče, které zřejmě neopatrně propadlo mezi okrajem lodžie a lešením, jsme objevili v lodžii o patro níže. Sedělo tam, obráceno dovnitř a pršelo mu na záda a ocásek. V 10:45 ho konečně objevila i samička, poté co zase jednou důkladně prohledala celou lodžii, když jí promoklý sameček přinesl v 10:38 myše. Slétla dolů a nakrmila je a vypadalo to dobře, že už o něm ví, takže mu téměř v pravé poledne mohla naservírovat oběd.
Ovšem tak jednoduché to zase nebylo. V 17:18 volá Ptačí centrum, že nějaké holčičky našly před sousedním domem na zemi poštolče a že by to mohlo být poštolče „naše“. Beru první krabici, která je po ruce a vyrážím dolů. Před sousedním domem čeká hodná paní s několika skoro slečnami. Poštolče leží rozplácnuté v trávě a otáčí ke mně hlavu. Trošku se leknu, že mu něco je, ale napotřetí (zkušenosti s chytání poštolčat opravdu nemám) ho chytím a strčím do papírové krabice. Pak pochopitelně nevím, jak odemknout dům když přidržuji jednou rukou poštolče v krabici. Je malé, lehounké a vyděšené, ale nezdá se, že by mělo něco pochroumaného. Nálezkyně mi otevřou dům a pak i byt a já jim ani kloudně nepoděkuju. V lodžii vypouštím poštolče na hnízdo a uzavírám podchod pod štokrdletem. Jednoho chytání bylo pro dnešek až až. V okamžení se objevuje samička a kriticky vše pozoruje ze zábradlí lešení. Poštolče se po chvíli vzpamatuje z prožitého dobrodružství, najde si na hnízdě odloženého hraboše, posilní se a začně zkoušet vyskočit na stoličku s kamerou. Přikrčí se ke startu a pak se jen tak poodrazí a pokusy se mu nedaří. Ale je to jasné. Je to „naše“ poštolče, to, které se snad nikdy ani lítat nenaučí.
Zpět na hnízdě (2016/06/20)