Konečně poštolče

V sobotu v podvečer do naší lodžie dorazila nečekaná návštěva.  Za paní a panem poštolku se sem přiřítilo poštolče s kroužkem na pravé nožce. Na kroužku byly vidět zbytky barvy a tak, i když se nám nepodařilo přečíst číslo na něm, je jasné, že to bylo jedno z „našich“.

Nejprve přiletěla paní poštolka.

Pak se na obloze objevila další poštolka, na což paní poštolka patřičně zareagovala.

Jak se ukázalo, byl to pan poštolka.

Po jeho příletu se paní poštolka rychle přemístila na bidýlko nad hnízdem.

A to už se na otce poštolku s křikem přiřítilo poštolče.

Otci poštolkovi nezbylo než se spasit útěkem, přesněji řečeno úletem.

Poštolče přistálo na uchu koše pod zábradlím a když mu tatínek uletěl, snažilo se něco vyloudit aspoń na mamimince.  Ale ani matka poštolka to s ním dlouho nevydržela a také uletěla.

Po jejím odletu vyletělo na zábradlí, pokřikovalo za rodiči a rozhlíželo se.

Ze zábradlí zamířilo do koše vedle hnízda, zřejmě prozkoumat, zda by se tam nenašlo něco k snědku.

Nic tam však už dývno není, a tak nakonec také odletělo.

Tato první návštěva po opuštění rodné lodžie ale nebyla poslední. Poštolče, možná to stejné, se opět objevilo následující ráno, když matka poštolka odlétala poté, co strávila noc na bidýlku nad starým hnízdem.  Přiletělo, zase přistálo na koši a protože přiletělo pozdě, jen se obrátilo a pokračovalo v pronásledování matky poštolky někde v ulici.

Snad se ještě zase objeví…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..