Hrabošů nenosí „naše“ poštolčí samička v posledních dnech zrovna mnoho. I když v sobotu a neděli už jich bylo šest. Nemá v podstatě šanci jimi mláďata nakrmit. Malí hladounci se na ni vrhají, jak jen se objeví, a ten nejrychlejší donesenou kořist urve. Schová ji pod tělem a křídly jako by ostatním říkal „neopisujte mého myše“. A protože ještě neovládá umění myše naporcovat, snaží se ho spolknout vcelku. Protože přitom musí zaklonit hlavu, všimnou si toho, co mu čouhá ze zobáčku ostatní a pokud mají hlad (a to většinou mají), nastane přetahovaná.
Ne vždy ji ovšem musí vyhrát ten největší. Pátého nedělního myše nakonec získalo a jako výhru spolklo „naše“ nejmenší poštolče.
Ŕečeno se Svatoplukem Čechem:
„Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí! [….] Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,/ a malým ten, kdo zná jen malý cíl.“
A takový hraboš je pro malé poštolče s prázdným bříškem opravdu velký cíl…