Co chtěla poštolka v kurníku v zimě

— se dočtete ve Velkém přírodopise ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských: s četnými obrazy i barvotiskovými a jako průvodce ku Velkému atlasu ptáků (autor Kněžourek, Karel, 1857-1920).

Poštolka obecná (Cerchneis tinnunculus, L, = Falco tinnun., L.).
Poštolice, postila, řehec, špergl (od něm. Sperber — krahujec), červená kukačka. — Rus.: Pustelga, kobčik; poh: Sokol pustulka, sokol wiežowy; chorv. : Poštolka klikavka ; srb. : Vjetruša klikavka; luž. srb.: Pustava, pustavka, pustolka; slovin. : Navadna postovka; něm.: Der Turmfalk, Rüttelfalk, Rotfalk, Kirchfalk.

Druhový znak: Ozobí, oční kroužek a stojáky žluté; drápy černé; zoubek i v horní čelisti tupý; povrchu rezavá, černě skvrnitá; spodek zažloutle bílý a také hnědě podél skvrnitý; konce 1. letky se blíží konci 4. spíše než 3.; zaokrouhlený ocas přesahuje koncovou čtvrtinou své délky složená křídla, má hlavu a ocas krásně popelavě Šedy; konec ocasu jest zdoben širokou černou páskou příčnou, která na špičkách per je bíle lemována. $ a ml. ptáci mají hlavu rezavou jako povrch těla a ocas; onen je černohnědě skvrnit, tento černě pruhován. — Délka 32 cm, v rozpjetí 70 cm, křídlo 23 cm, ocas 14 5 cm, zobák po slemeni 2 cm, běhák 4 8 cm.

Na ostrově Madeiře a na Kanárech se vyskytující poštolka kanárská (Cer. tin. canariensis, König) je menší, 30 cm dlouhá a křídlo22’5 cm; <5 je celkem zbarven živěji, 9 °pět nápadně temným koloritem vyniká. — Japonská poštolka (Cer. tin. japonicus, Temm.) je zase větší (35—36 cm) a obě pohlaví jsou zbarvení jasnějšího; starší cf má hlavu černě skvrnitou. Konečně z pohoří tropického severovýchodní Afriky známa je forma, Cerch. tin. carbo, Hart, et Neum., která je menší japonské, ale jí podobná, s tmavším temenem a povrchem silněji příčkovaným.

V lednu 1908 zastřelena 9 (pitvou zjištěno), která jsouc obvyklého zbarvení samičího, má kostřec a jedno pero rýdovací krásně šedomodrý, skvrny vespod těla drobounké, kapkovité, a celé zbarvení svědčí o velice staré 9> zajisté sterilní i jalové), na níž jsou zřejmý počátky kohoutoperosti (majetek praep. Drobka v Čáslavi). O podobném případě píše se v Novém Naumannu V. sv. str. 117., majetek p. Thienemanna ze 2. února 1895.
Naše známá poštolka je domovem v celé Evropě, vyjma vysoký sever) ačkoli i za polárním kruhem byla pozorována; v téže šířce obývá i Asii až po Indii, dále celou severní Afriku s ostrovy Kanárskými a Madeirou. Za tahu, obyčejně v září počínajícího, přeletují Středozemní moře do Afriky, kam zaletují od Nilu až po Senegal к rovníku, kdežto obě předešlé poštolky zjistil Sclater (1907) až v Kapsku.
Mnoho poštolek přezimuje již v jižní Evropě a jednotlivé i v našich a severnějších krajinách, co už před 60 lety bylo konstatováno (Palliardi).
Právě 12. prosince 1908 dostal jsem skvostného (ý záhy z rána, skoro za šera, u Starkoče stře’eného; obyčejně samičky (nebo mladí ptáci) odhodlávají se ku přezimování. Jarní tah odbývá se záhy, obyčejně už v březnu.
Za obydlí volívá si ráda roviny, jako její příbuzné, avšak ne snad výhradně, nýbrž i v pahorkatinách, v předhořích i středohořích se usazuje a nezřídka i ve vysokých Alpách až 2000 m se objevuje. Obydlí její bývají obyčejně zříceniny, polozbořené budovy a hrady, vysoké hradební zdi, věže, zámky, chrámy, skály i pobřežní úskalí, zkrátka všude, kde jen místo ku založení hnízda se naskytuje. A není-li takových, pomůže si snadno, usadí se třeba v polním hájku, na okraji lesů (zvláště borových) a j. Vídáme ji ve větších i menších městech tak dobře, jako ve volných polích při nějaké zřícenině, v lese jako na úskalích pobřež-
ních, kde se hnízdí mezi racky nebo skalními holuby.
W. Schuster píše, že vyjmouc sovu pálenou, ze všech dravců se poštolka hnízdí nejblíže lidským příbytkům. Ze skalních rozsedlin přeložila svoje hnízdiště na hrady a zříceniny, věže chrámové i zámky.
Tak obývá věže chrámu Notre-Dame v Paříži, na Petrském chrámu v Římě, Štěpánském dómu ve Vídni, ve zříceninách vyhořelého král. zámku v Kodani. Velmi hojným hnízdivcem je na štrassburském dómu, jakož i v Metách a Remeši, kdežto dóm milánský se jim nějak nezamlouvá.
A jako jsou rozmanitá její bydliště, tak také jsou všelijaká její hnízda, dle toho, jsou-li v děrách zdí a skal, nebo na budovách či v nich, na stromech, v ptačích budkách a j. umístěna. Také starých vraních, dravcích nebo holubích hnizd používá po náležité úpravě. Se strakou nebo i vránou jest ji nejednou svésti dosti tuhý zápas, než ji vypudí z jejich majetku, jehož se tuze nerady vzdávají. Zajímavé je znáti příčinu, proč tak mnozí ptáci činí (známo tak i o kalousu). Tito ptáci — poštolka i kalous) byli původně ptáky doupnými a z nedostatku dutin
v lese brali útočiště ku starým nebo opuštěným hnízdům již hotovým, neboť nelze jen tak rychle se naučiti stavětí, není u každého stejný talent к tomuto umění. Ostatně poštolka je v ohledu tom již na dosti pokročilém stupni stavitelské dovednosti, jelikož umí také a to pěkné hnízdo uplésti. Je trvanlivé a teplé stébly, peřím, chlupy a kousky myší kožešiny vystláno a svěžími ratolestmi březovými vyzdobeno. To je tím nápadnější, že v dutinách bezmála beze vší podložky svá vejce snášívá.
Také bylo shledáno, že se hnízdívá společensky, v koloniích jako její příbuzné, nalezne-li к tomu vhodná místa jako v hájích nebo na okrajich lesů, neboť byly už nalezeny 20—30párové osady poštolčí. Nezřídka hnízdívá se poštolka i mezi kavkami, skal. holuby, havrany, volavkami i racky. Landbeck nalezl hnízdící se poštolky ve wiirtemberském a badenském Černém lese v slaměných koších, jež tamní venkované zavěšuji na lomenice svých baráků, domnívajíce se, že jest to nejlepším ochranným prostředkem к zapuzení jestřábů.
Ve hnízdě možno nalézti v dubnu 4-6 vajec, která na bílé, světle rezavé, žlutohnědé základní barvě jsou rezavě, rudohnědě, hnědočerveně nebo žlutohnědě tmavě skvrnitá nebo mramorovaná; často jen málo skvrn mívají a tu pak základní zbarveni u větších partiích je patrné.
Jsou celkem velice proměnlivá a to i v jediné násadě; leč uvnitř vždy bílá, povrchu téměř skoro bez lesku. Podoby jsou podlouhlé, vejcovité, stlačeně břichaté až kulaté. 114 vajec jevilo v průměru velikost 33 4 mm a váhu 1 487 y.
Mláďata jsou zprvu oděna bílým chmýřím, které později sešediví a toliko na hlavě zůstává nejdéle patrným. Vylíhnou-li se v dutině nějaké, zůstávají ve hnízdě poměrně déle než takové, jež se vylíhnou a vyvedou na stromě. V tom případě opouštívají kolébku svou, aniž by dokonale dovedla létati a skrývají se ve větvích blízkých stromů než jsou s to staré následovali do blízkých polí. A ještě tak dlouho to trvá nežli samostatně se dovedou živiti. Počátky loveckého umění provozují nejprve na hmyzu, hlavně kobylkách; staří jim donášejí myši, kobylky, brouky téměř každé čtvrt hodiny. Sem tam i ještěřici dostanou a jen
zřídka kdy ptáčka Middendorf vypravuje, že koncem srpna celá hejna mladých poštolek se dostavuje na Boganidu (sev. Sibiř), aby se tu vypásly na lumících. Pět tady zastřelených poštolek byly samé samice.
Poštolka je ptákem zmužilým, někdy až drzým; lehce lítá, rychle a mrštně pohybujíc křídly, ale daleko ne tak prudce jako dřemlík nebo ostříž, jest u ní to zvláštní, že často zastavuje v letu a jakoby visela na jednom místě ve výši se třepetá, pátrajíc pod sebou po kořisti.
Podaří-li se jí to a shlédne-li kobylku nebo i jen broučka, který bystrému jejímu zraku neušel, vrhá se s přitaženými křídly к zemi, uchopí kořist do spárů, odkud ji teprve, je-li drobná, zobákem popadne a pozře; s větší kořistí (myší) však odletuje, aby ji někde pohodlně mohla shltnouti. Nelítá příliš vysoko a chce-li dále, zamává rychle několikrát křídly, krátkou chvíli se nese a opět zamává
atd., můžete si toho dobře povšimnouti a tímto letem líší se od kukačky, jíž tak často za dravce letícího mívají. Pouze u hnízda a za krásného počasí vznášívá se někdy plavmo a spirálovitě do takové výše, až se skoro ztrácí nadobro.
Od krahujce ji rozeznáme po delších a špičatějších křídlech, od ostříže však po delším ocase a váhavějším letu. Fiksíruje-li poštolka něco upřeně svýma velikýma očima, pohybuje nahoru а dolů hlavou, což do jisté míry připomíná ono známé kolébání hlavou u sov.
Za potravu slouží ji výhradně všeliké myši, drobní ptáčci až do velikosti křepelky zřídka se ocitují na její hodovní tabuli; mimo to si pochutnávají i na žabách, ještěrkách, hlemýždích, broucích, cvrčcích, kobylkách a jiných hmyzech. Není tak obratnou, aby dovedla v letu ptáky lapati, ale honívá se za nimi tak dlouho, až umdleni sedají a ona se jich pak snadno může zmocniti; dostane-li na ně chuť, tož obyčejně je popadá, ani sedí. Nejčastějí to bývá proletářský vrabec, jež druhdy zažene buď pod střechu nebo do plotu, odkud je pokud možno pěkněvytahuje; sem tam hladem puzena odvažuje se i na zpěvavé ptáky v klecích. Avšak i tu dlužno dravost podobnou miti za zjev individuelní.
Co chtěla kdysi poštolka v kurníku v zimě? Namluvili o ni, že prý šla na slepice a ona jistě že za vrabci sem vrazila.
Engler oznamuje z Číny, že zastřelil v území Kioučanském poštolku, která přišla kdysi v obě čelisti, jež jí byly ranou rozdrceny, takže měla ústa zcela odkryta a přece byl pták ten pěkný ve zvěřině a žaludek jeho byl naplněn kobylkami.
Z toho poznáváme, že poštolka nezasluhuje býti prohlašována za škodnou a dle toho hubena; jest zajisté více užitečná než škodlivá. Rey prohlédl 9 žaludků poštolčích a nalezl toliko jediného ptáčka, ostatně samé myši a exemplář letos (1908) v prosinci střelený měl v žaludku i ve voleti zbytky myší. Náš dosavadní a dávno už zastaralý zákon na ochranu ptactva z 1870 dovoluje ji stříleti mezi 15. zářím a 31. lednem, arci s povolením. To ovšem jenom na papíře, ten všecko unese, říkají; ve skutečnosti naši hajní i myslivci je vystřelují z hnizd i s mladými
nebo vejci a to bez povolení a pro zobáky a jiní Nimrodi? Často jen z legrace, aby si bouchli.
V zajetí se dá snad nejsnáze ze všech dravců ochočiti a vycvičiti ku volnému vyletování a vletování a dlužno si při tom vésti podobně, jak vylíčeno podrobněji u ostříže.
Křik poštolčin je jasné vysoké „kli kli kli kli“, jakož i mírné „kidrik kidrik“, konečně někdy chraptivé „ki kí“. V zajetí se stává, že si vypěstují zvláštního křiklouna, který svým hlasem až obtížným bývá.
A tu znám jeden výborný a častokrát osvědčený prostředek — darovati takovému ptáku svobodu a venku se pak křik ten ztratí úplné a doma je klid.
  • KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských: s četnými obrazy i barvotiskovými a jako průvodce ku Velkému atlasu ptáků. V Praze: L. Kober, 1912. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:cb2d3570-f37f-11e2-9923-005056827e52

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *