Dolů, dolů, dolů. Nic jiného se nedalo dělat, Alenka tedy brzy začala znovu mluvit. „Minda se po mně jistě dnes bude shánět!“ (Minda byla Alenčina kočka.) „Doufám, že nezapomenou při svačině na její misku mléka. Mindo, drahoušku, kéž bys tu byla dole se mnou! Ve vzduchu sice, myslím, nejsou žádné myši, ale mohla bys tu chytit netopýra a to, víš, je skoro jako myš. – Ale jedí vůbec kočky netopýry?“ A tu začala být Alenka trochu ospalá a počala si odříkávat: „Jedí kočky netopýry? Jedí netopýry kočky?“ a někdy: „Jedí netopýři kočky?“ a1e jelikož, jak vidíte, nedovedla odpovědět ani na jednu, ani na druhou otázku, bylo to celkem jedno, jak ji položila. Cítila, že usíná, a právě se jí začalo zdát, že se vede za ruku s Mindou a ptá se jí velmi vážně: „Nuže, Mindo, řekni mi pravdu, jedlas někdy netopýra?“ – když tu najednou buch! – dopadla na hromadu suchého listí a bylo po pádu.
Tyto otázky si klade Alenka, když padá dolů králičí dírou do kraje divů. Pokud by se zeptala namísto Micky „naší“ paní poštolky, odpověď by rozhodně byla kladná. Ano, „naše“ paní poštolka už netopýra jedla a ne jen jednou. Dnes o půl jedenácté jí pan poštolka zase jednoho přinesl.
Že to byla opravdu zase „myš“ okřídlená je zřejmé z pohledu kamery namířená do hnízdní bedýnky, kam pan poštolka směřuje předávky většiny dárků.
