Už od čtvrtka, kdy se tu opět častěji objevuje poštolka ze sousedství – ta s hnědým ocáskem, o tom přemýšlíme. To, že jsou samičky minimálně dvě, je jasné. Ale kolik se tu motá vlastně samečků?
Cizí samička se občas chová, jako by tu domácí poštolky ani nebyly. Vypadá to tak, že ji nezajímají pouze hraboši, které nosí sameček, ale ta velká bouda budka (rozuměj naše lodžie), ve které by se dalo hnízdit.
V pátek se vrtěla i v truhlíku na dně, zatímco si domácí vyznávali lásku na zábradlí.
A také jsme ji přistihli in flagranti se samečkem. Mysleli jsme, že je to ten „náš“, domácí, ale kdoví.
Důkaz, že to byla ona, je zřejmý na tomto snímku:
Dnes dopoledne ji totiž nejprve sameček (domácí nebo ten její?) nalákal do hnízdní bedýnky a pak se spolu usadili na zábradlí a užívali si sluníčka a výhledu do ulice. Za čtvrt hodiny se ovšem jako vítr přihnala domácí samička a oba je zahnala.
O hodinu později pak domácí pár poskakoval a vyřvával ve hnízdě a na zábradlí, zatímco kolem vytrvale oblétal cizí poštolčí sameček.
Obrana zblízka vypadala takto:
A tak jsme dospěli k závěru, že nejspíše i samečkové budou dva. Jenom nevíme, jak je od sebe navzájem poznat. Drzých návštěvníků může být i více. Do naší čtvrti se totiž vrátily poštolky, které trávily zimu bůhvíkde. Jsou slyšet a vidět opravdu všude.