Co se ptactva týče, zdá se být poezie plná pěvců, zvláště těch dobře rýmujících se. Ovšem v básni Mé ptactvo Oldřicha Mikuláška krouží i poštolka:
„Netopýr ale není pták,“ řekl mi přítel.
Denně žiju, jak musím
a jak chci.
Nikdo mně nenakreslil čáru života,
jen zrána kos
a večer netopýr.Už asi po dvacet let potkávám přátele,
ti se mne ptají: jak se máš?
A já jim odpovídám: tak dokola,
tak dokolečka, dokola
jak poštolka, když krouží.A potom navečer
(bývaly však i horší časy),
tak tedy navečer,
když pívávám svůj pohár,
zvrátím hlavu nazad
jak holub,
ach, jako modrý, bublající holub.To je mé ptactvo.
To by bylo všechno moje ptactvo,
nebýt havrana,
černého jak mor.
Ví, že mne doletí,
proto tak lhostejný mu jsem,
lhostejně vrže křídly
a bere návětrnou stranu
nad dechem lhostejného už
ke svému osudu.
Z výboru poezie Oldřich Mikulášek: Sólo pro jeden dech (Klub přátel poezie, Československý spisovatel 1988)