O poštolčím roku z pohledu lidí domácích

O tom, jak vypadá poštolčí rok co se týče „našich“ poštolek, jsme již psali. Během těch několika let, co u nás poštolky hnízdí, ovlivnily i život nás lidí domácích.

Samička, sameček a pozdní sníh… (03/2013)

Poštolčí rok pro nás začíná v zimě vyhlížením první poštolky. Většina kamer je v té době ještě vypnuta a tak se musíme spolehnout na vlastní zrak a sluch. Kromě toho, že poštolku zahlédneme nebo uslyšíme či dokonce vyplašíme pohybem žaluzií či otevřením okna, jsou tu ještě další neklamné známky jako čerstvé vývržky pod bidýlky.

Koncem února a začátkem března se pak dají očekávat nejen náhodné návštěvy, ale to, že se objeví poštolčí pár zajímající se o lodžii jakožto místo pro zahnízdění. Člověk domácí se v té době začne intenzivně zajímat o předpověď počasí, aby lodžii náležitě připravil pro poštolky a uklidil po zimních návštěvách holubů, kteří se ji v době, kdy je bez dozoru poštolek snaží zabrat pro sebe. Na způsob, jak učinit lodžii co nejpřitažlivější pro poštolky a zároveň co nejodpudivější pro holuby jsme zatím nepřišli. Ta část zimy a podzimu, po kterou jsou poštolky pryč, je pro nás tudíž obdobím plašení holubů. Používáme metodu plašení člověkem kombinovanou se plašícími nástroji a zvukovými efekty, z čehož si tito nezvaní opeřenci mnoho nedělají. Jakmile se strašící člověk zmizí z dohledu, jsou hned zpět a čile pokračují v námluvách budování vlastního hnízda.

Správné načasování jarního, vlastně předjarního úklidu se nám většinou moc nedaří. První poštolka, jak známo, jaro nedělá a zima s holubími návštěvníky se ještě může vrátit. Na druhé straně ovšem je dobré, aby bylo vše pro poštolky připraveno zavčas a abychom je zbytečně neplašili. Před úklidem je potřeba sehnat novou podestýlku do hnízdního kouta, což znamená výlet pro lesní hrabanku do blízkých Podkomorských lesů, který lze spojit s nakopáním trochy písku za posledními domy sídliště a uzmutím trochy štěpek povalujících se u výtopny. Větší kousky dřeva, větvičky a šišky přijdou do nové bedýnky, umístěněné před hnízdem, která nahradí tu loňskou. Bedýnka tvoří zábranu nejmenším poštolčatům, aby se nevydávala předčasně až pod zábradlí. Jelikož se nachází v místě, kam ještě prší, je její obsah takový, aby poštolkám nevyhovoval jako podklad hnízda.

Poté, co je lodžie vymetena a vymyta od nejhorších zimních pozůstatků a připraven hnízdní kout, je potřeba ještě zkontrolovat, opravit či dle potřeby vyměnit ochranné kryty lodžiového vybavení. Poté, pokud to podle předpovědi počasí vypadá tak, že už nebude mrznout, je možno vytáhnout kamery z jejich zimního úkrytu a rozmístit je na jejich již stabilizovaná místa v lodžii. Když se lidé domácí potrápí se zapojením kamer, nastavením jejich záběru, doostřením a se zprovozněním přenosu vůbec, tak nastane období, kdy ještě není jasno, zda vlastně poštolky toho roku v lodžii zůstanou. Tehdy jde člověk domácí do sebe a vyčítá si, proč vlastně kupoval tolik kamer, případně proč objednával ještě jednu navíc, a přemítá, co s nimi bude dělat. Když už je jasné, že zde poštolky zřejmě zůstanou hnízdit, pak zase člověka domácího zkoušejí tím, že testují mimo hnízdní kout i jiná místa v lodžii vhodná k zahnízdění. Člověk domácí přitom začne vymýšlet, jak kamery operativně přemístit… Zatím to bylo potřeba jen jednou, když se samička v roce 2008 rozhodla nepříliš šťastně pro plastový kvetináč pod zábradlím.

Spuštění kamer a nahrávání znamená pro lidi domácí i to, že se musí vypořádat s nahrávkami. Kamery totiž reagují na veškerý pohyb, nejen ten zaznamenáníhodný poštolčí. A tak člověk domácí maže a maže a zase maže záznamy aut projíždějících pod zábradlím nebo oblak rychle putujících po nebi a vrhajících stíny do lodžie za slučeného větrného dne. Odměnou jest mu, že občas vyloví ze záznamů událost, která mu předtím unikla.

Když pak sezóna probíhá dle očekávání, jsou snesena vejce, je na nich sezeno, líhnou se a tak dále, tehdy se člověk domácí stahuje do své části bytu. Dveře do lodžie sice otevírá, ale ven do ní už nechodí. Když už poštolčata řádí v celé lodžii, tak větrací škvíru zabezpečí před malými návštěvníky kusem plastového ubrusu. Poštolčata do pracovny za dveřmi lodžie neláká zvědavost, ale v zápalu boje o hraboše se tam omylem mohou chtít schovat před sourozenci. Takže než pak vyplašit zbytečně celé hejno, je lépe být připraven.

Valná hromada poštolčat; to ukrývající se za prahem schovává před ostatními myše (07/2014).

Poštolčata se rovněž nezajímají o kamery s výjimkou jediné, té umístěné nahoře na rámu dveří. Při prvních leteckých pokusech v lodžii, zvláště když se učí navečer přistávat na bidýlcích. Po velkém dupání, které zní přenášeno kamerou vskutku hrozivě, se jim obvykle podaří přestavět úhel záběru tak, že kamera míří na strop. Takže člověku domáví nezbyde než počkat, až druhý den poštolčata po desáté zmizí a kameru opět správně nastavit. Obvykle tak vydrží den či dva do dalšího přistání poštolčího výrostka.

Poté, co z lodžie někdy na konci července či začátkem srpna zmizí poslední výrostek, vypadá obvykle lodžie, jako by k ní řádila celá kolonie poštolek. Takže člověk domácí zase jednou sáhne po hadru a koštěti a provede základní úklid. Příliš to přehánět nemá valného smyslu, neb poštolčí rodiče zůstanou obvykle až do konce října. Mimo to se sameček i samička začnou opět zajímat o hnízdo, ke přdevším sameček vylepšuje hnízdní důlek, takže jim necháváme podestýlku, aby nepropadli pocitu, že narok bude lépe najít si něco stabilnějšího.

Po odletu poštolčího páru (samička se vypaří obvykle den nebo dva před samečkem) začnou o lodžii opět jevit větší zájem holubi. Člověk domácí se objevuje v záběrech kamer mavaje rukama a plašidly a holubové si na něj i plašidla den po dni zvykají a to je spolu s poklesem teploty neklamnou známkou toho, že se blíží zima.

Nakonec, když předpověď počasí naznačí, že teploty klesnou pod bod mrazu, se člověk domácí teple oblékne, odnese kamery dovnitř a po očištění je uloží k zimnímu spánku. A člověku domácí nezbude než vyčkávat přílet první poštolky následujícího roku…