O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčí samička se už začíná daleko více zdržovat v lodžii nebo někde poblíž. To pro nás má nezanedbatelnou výhodu v tom, že již nemusíme sami odhánět holuby. Bylo nám jasné, že to také znamená to, že už zřejmě sama neloví, ale čeká, co dobrého jí sameček přinese.
Přesněji řečeno, spíš na hraboše. „Naše“ poštolka si dnes zase jednoho přinesla. Od rána hustě sněžilo a foukal nepříjemný vítr. Zkrátka poštolku by nevyhnal… Však se také vzápětí poté, co se odhodlala ve čtvrt na devět vyletět do té nepohody hned zase vrátila a odletěla až těsně před desátou. Zpět přiletěla ve čtvrt na dvanáct a přinesla si ssebou zmíněného hraboše.
Nikoliv. Syrový hraboš chutná nejlépe. Alespoň poštolkám. Dnes v podvečer si ta „naše“ přinesla jednoho až do lodžie a a hned si na něm i pochutnala. Pokračovat ve čtení „Pečený nebo vařený?“
Občas stojí za to podívat se, jak naši zvířenu líčila starší literatura. Dosti obsáhlou kapitolu věnovanou poštolkám obsahuje spisek s výstižným názvem Zábavy přírodopisné: k prospěchu mládeže českoslovanské z roku 1877. Pokračovat ve čtení „Myšilovka“
Nic jiného jsme ani nemohli čekat. Jestliže si naši lodžii našli opět poštolky, dříve nebo později ji museli začít zkoumat co do možností pro hnízdění i holubi. Na střeše nad námi to zkrátka není ten správný komfort. Na rozdíl od poštolek první průzkumník neomylně zamířil do starého hnízda.
