„Našim“ poštolčatům, těm 6 starším, bylo v neděli 8 týdnů. To dobou už většinou míří do světa, ale ta „naše“ se naopak ve větším počtu vracejí do rodné lodžie. Svůj podíl na tom dnes mělo určitě i to, jak pršelo a pršelo a pršelo. Hned po ránu se do lodžie slétlo pět že sedmi poštolčat.
Během dopoledne pak poštolčata odlétala a zase přilétala. Dopočítat se toho, kolik jich vlastně je doma, nebylo snadné. Některá se totiž důmyslně schovávala. Vyučívala přitom nejoblíbenější skrýše – poličku pod stropem nad hnízdem:
… a také tu postříškou na opačné straně lodžie:
Maximálně jsme jich napočítali šest:
To, že jich bylo vidět zároveň pouze šest, neznamená, že se to sedmé někde ztratilo nebo už odletělo do světa. I když mají na nožkách kroužky, tak udržet si přehled o tom, které je které, není rozhodně snadné…
Něhem dopoledne poštolčata s hlasitým křikem vylétala ven, když zahlédla někoho z rodičů. A pokračovala v tom i během odpoledne:
Hlavně otec poštolka, který s oblibou vysedává na rorýsovníku nad oknem vedle poštolčí lodžie, to s s nimi rozhodně nemá lehké.
Večer se pak domů do lodžie slétlo pět poštolčat