Zříceniny halené pláštěm buků a jedlí,
chmurnou hranou valů svých do kraje patřící vážně,
kterak v Ohře tichounkých vlnách zhlíží se rys váš!
Vy jste dějištěm byly mého skrovného děje,
mluvte, svědkové, nyní! Nadarmo! Němý jest kámen,
po stopách reků mých oko tu nadarmo pátrajíc bádá,
nikde ohlasu, zvěsti, památky z minulých časů,
příroda zamlklá, stromy hlaholí šumíce větrem,
poštolka s rorejsem oblétá v skřeku cimbuří trosky,
v noci pak sova a netopýr se tu o slovo hlásí.
Kouzlo však minulé doby opřádá zdivo i zeleň,
tajemné kouzlo, které mi všecko doplnit musí,
o čemž praotců vetchý pergamen hovoří tiše.
VRCHLICKÝ, Jaroslav. Humanisté. In: Žeň času. Básnické dílo. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:e28a14f0-a699-11ec-a3e4-5ef3fc9bb22f.