Čím více se poštolčata venku v ulici zdokonalují v letu, tím více se jich vrací domů a v „naší“ lodžii bývá opět veselo.
Návrat, pokud je na dohled někco z rodičů, doprovází velký křik.
S přesným přistáním to není ještě stoprocentní.
Venku v ulici je pak snad rozpoznáte podle nejistého třepotavého letu.
A pokud do lodžie zavítá otec poštolka, je potřeba na něm zkusit něco vyloudit.
Vlastně je jedno, kdo se v lodžii schovává. Takové poštolče si to přihrně, zaujme loudící pózu a spustí křik.
Někdy se do toho zamíchá i cizinec; „naši“ mladí jsou ovšem od cizích poštolčat rozpoznatelní díky krouždům na levé noze.
Nejčastěji se objevují dvě: to se žlutým a zeleným kroužkem.
Jedno z nich se zdá se potatilo. Jedno z peříček na křídle mu trčí podobně jako otci poštolkovi,
Je potřeba zkusit něco vyloudit i jakmile se objeví matka poštolka.
Ta má ale s mladými menší trpelivost a raději se drží někde stranou, takže ji těď vídáme méně. Jenom krátce přistane na bidýlku a hned zase mizí,