V životě každého poštolčete nastane den, kdy ho začne lákat svět a začne pomýšlet na to, jak se dostat dále a výše. Když jsme ještě měli v lodžii zábradlí, pod nímž byl praktický vletový otvor a „naše“ hnízdily na podlaze v koutě za skříňkou, poštolčata se pravidelně kolem 20. dne po vylíhnutí vydávala na pěší průzkumné výpravy. Takhle vypadalo první poštolče, které v roce 2007 dorazilo až ke dveřím do lodžie:
Otvor pod zábradlím ovšem už nemáme, což je jeden z hlavních důvodů, proč pro poštolky už hnízdo na podlaze není atraktivní. Na novém místě policích za dveřmi letos hnízdí podruhé a protože loňská sezóna skončila po zmizení obou poštolčích rodičů převozem poštolčat do záchranné stanice, nevíme, kam poštolčata ve dnech před vyletěním zamíří.
Zatím se rozhodla postupovat výše. Dosáhla přitom prvého výškového stupně: dna obráceného květináče, který slouží jako těžítko v lepenkové přepravce, ve které nyní bydlí, a také už všechna tři dokáží vyskosčit s pomocí křídel na její okraj.
Dostat se tak vysoko a překonat barieru zpět do hnízda, kde se vylíhlo, se podařilo jako prvnímu poštolčeti s červeným kroužkem:
Nyní, jak vidno na snímku v záhlaví tohoto příspěvku, již zvládají první výškový stupeň všechna tři poštolčata. A všechna tři také pravidelně cvičí. K základním cvikům patří mávání křídly, a to pokud možno bezpečným směrem proti zdi:
Křídla už opravdu začínají vypadat tak, že by se s nimi dalo létat:
