Ještě včera byla poštolčí rodina v naší lodžii kompletní. Během dne se sice třem nejstarším poštolčatům podařilo dostat se do kartonové přepravky před hnízdní bedýnkou, ale příliš jsme se tím neznepokojovali. Poštolčí otec nosil pravidelně hraboše a poštolčí matka spravedlivě krmila obě oddělené skupinky.
Dvě menší poštolčata začala už brzy večer zahřívat, přestože se to poštolčatům moc nelíbilo. Naposledy na nich takto seděla v noci z 9. na 10. června, protože noci byly dosud jsou velmi teplé. Opakovali jsme si tedy základní pravidlo, že poštolčí samička ví nejlépe, jak se o poštolčata postarat, a nijak jsme nezasahovali.
Ráno bylo ovšem smutnější večera. Namísto veselých a čilých dvou poštolčat ležel uprostřed hnízdní bedýnky rozplácnutý chomáček bílého chmýří. Bylo to k našemu překvapení čtvrté poštolče, které jsme vzhledem k jeho věku už nepokládali za ohrožené. Pátý Benjamínek se tisknul k jednomu z koutů bedýnky. Čtrvté poštolče patrně uhynulo už v noci a tak se přesunul jinam. Na jeho malé tělíčko ale byla i včerejší tropická noc zřejmě příliš chladná. Když přišla samička prozkoumat, jak se mu daří, už se neudržel na nohou. Samička ho pak několikrát přemístila a snažila se ho probudit. Během dopoledne ale dodýchal a tak už máme v lodžii jen tři veselá a čilá poštolčata.
V rozluštění toho, co se vlastně v noci přihodilo, nám záznamy z kamer přiliš nepomohly. Zdá se, že se samička snažila střídavě zahřívat jedna i druhá poštolčata, ale kolik času kde strávila, nevíme. Možná přece jen podcenila situaci, tak jako my. Možná jsme měli včera ta dvě nejmenší přemístit k větším. Možná, že čtvrté poštolče bylo nemocné a nepřežilo by tak jako tak, ale mohli jsme alespoň pomoci Benjamínkovi… Ty bychy už ale nechytíme.