Nakladatelství Argo letos nově vydalo knihu Richarda Adamse Daleká cesta za domovem. Její starší vydání už přes dvacet let zaujímá čestné místo v naší knihovně. To nové nám však připomnělo, že důležitou roli v příběhu hraje i hraboš zachráněný králiččím hrdinou Lískáčem před poštolkou:
Lískáč, který byl teď, když mohl na vlastní oči vidět, jaké budou výsledky celé práce, už v daleko lepší náladě, seděl se Stříbrákem u ústí chodby, když náhle zaznělo dupání „Jestřáb! Jestřáb!“ a následoval úprk králíků zvenčí do úkrytu. Lískáč, který byl v bezpečí, zůstal na svém místě a dál vyhlížel přes stín lesa na travnatý, sluncem ozářený palouk. Do zorného pole mu připlachtila poštolka a zaujala postavení. Černě zbarvené konce jejích ocasních per směřovaly dolů, prudce máchala špičatými křídly a obhlížela stráň pod sebou.
„Myslíš, že by si na nás opravdu troufla?“ zeptal se Lískáč a pozoroval, jak se poštolka spouští níž a znovu se začíná třepotat na místě. „Na to je přece jen malá, ne?“
„Nejspíš je,“ odpověděl Stříbrák. „Ale přesto, měl bys teď chuť vylézt a začít se pást?“
„Jednou bych si moc rád zkusil rozdat si to s některým z těch elil,“ zatoužil Hlavoun, který se k nim blížil zezadu z chodby. „Nějak se bojíme kdekoho. Ale pták ve vzduchu, to by asi nebylo jen tak, zvlášť pokud by přiletěl rychle. Kdyby zaútočil nečekaně, měl by s ním co dělat i velký králík.“
„Vidíš toho hraboše?“ zvolal náhle Stříbrák. “ Tamhle, koukni. Chudák malá.“
Všichni zahlédli hraboše, zřetelně viditelného na pruhu hladké trávy. Zřejmě se zatoulal příliš daleko od své díry a te%d nevěděl kudy kam. Poštolka ho dosud nezpozorovala, ale jakmile se pohne, těžko ho bude moci přehlédnout.
„Co nevidět ho ťafne,“ poznamenal Hlavoun necitelně.
Lískáč v náhlém impulsu odhokal z náspu dolů a pustil se kousek dál do trávy. Hraboši nemluví králičí řečí, ale existuje velmi omezený, jednoduchý smíšený jazyk živých plotů a remízků. Tím teď Lískáč promluvil.
„Utíkat,“ oslovil hraboše. „Tudy, rychle.“
Hraboš na něho pohlédl, ale ani se nepohnul. Lískáč znovu promluvil a hraboš se znovu rozběhl směrem k němu, zatímco poštolka se obrátila sklouzla se vzduchem o něco níž. Lískáč si pospíšil nazpět k díře. Vyhlédl ven a spatřil, že hraboš běží za ním. Když už byl takřka na úpatí náspu, šlápl na spadlou větévku s několika zelenými lístky. Větévka se převrátila, na jednom z lístků se zachytil sluneční paprsek dopadajícísem mezi stromy a Lískáč postřehl, jak se lístek na okamžik zaleskl. Poštolka okamžitě sklouzla šikmo níž, sevřela křídla a začala padat.
Než stačil Lískáč uhnout od vchodu do díry, proběhl mu hraboš mezi předními prackami dovnitř a přitiskl se k zemi pod jeho zadními běhy. V téže chvíli narazila poštolka jako střela odpálená shora ze stromu s napřaženým zobákem a roztaženými pařáty na vyhrabanou hlínu. Divoce se zazmítala a králíci na okamžik zahlédli její kulaté temné oči, upřené přímo do chodby. Pak odlétla. Prudkost jejího dopadu v tak bezprostřední blízkosti vyděsila Lískáče tak, že uskočil dozadu, až porazil Stříbráka. Mlčky se znovu zdvihli.
„Tak co, chtěl by sis to sní zkusit?“ ohlédl se Stříbrák po Hlavounovi. „Pokud ano, dej mi to vědět předem. Moc rád bych to viděl.“
„Lískáči,“ řekl Hlavoun, “ já vím, že vždycky víš, co děláš, ale k čemu je to dobré? Umanul sis zachraňovat každého krtka a rejska, co nemůže pod zem?“
Hraboš se nehýbal. Stále se ještě krčil na pokraji chodby, v úrovni jejich hlav a jeho obrys se zřetelně rýsoval proti světlu. Lískáč si všiml, že se na něho dívá.
„Jestřáb možná ještě ne pryč,“ varoval ho. „Ty tu zůstat. Jít později.“
Tolik úryvek z kapitoly XX Plástev a hraboš. Jak se králíkům záchrana hraboše vyplatila, se můžete dočíst v kapitole XLII Zprávy za soumraku.
Ó ano, pan Adams byl znalcem nejen králíků, ale i hrabošů a poštolek.
- ADAMS, Richard. Daleká cesta za domovem. Praha: Mladá fronta, 1986, str. 131-132