„Jest pták dravý, jestřábům podobný. Přebývá v Čechách, Rosii, Polsku a v ostatních zemích europejských. V lesích, nejraději v puštinách (odtud snad poštolka) aneb na starých hradech v pustých věžích se zdržuje a hnízdí (odkud snad sokol kolokolnoj, Thurmfalke slove.) Ona prý ve dne i v noci vidí a lítá, honí a žere drobné ptáky, myši, žabky též i prostřední zeměplazy a hmyzy, mouchy, červy, brouky, v letě maliny, jahody atd.; na podzim bezinky, řeřabiny. Plodiny od Boha lidu podané od záhuby prý chrání a polohy zemí očišťuje. Člověk, když jest samojediný přes poledne v lesní pustině, poštolka prý k němu přiletí, okolo něho obletuje a štěbetáním svým ho vyráží, aby se mu nestejskalo…“
Tak jest uvedeno na str. 106 prvého sešitku Staročeských pověstí, zpěvů, her, obyčejů, slavností a nápěvů ohledem na bájesloví Česko-slovanské, jež sebral W.S. Sumlork. Za pseudonymem se skrývá český vlastenecký kněz, sběratel lidové slovesnosti, spisovatel a archeolog Václav Krolmus (1790-1861).
V dalším se dočtete, kterak je poštolka užitečná při hledání hub, ptactvo před myslivci ochraňuje, na pych lesní i polní, odvrací člověka od jeho nešlechetných úsmyslů a v předsevzetích chvalitebných jej podporuje. „Slovem hajitelkyně a dozorkyně (apoštolkyně) všeho dobrého, od Boha k lidu poslaná.“ Ovšem „když přiběhne v letě do vsi, neštěstí, oheň atd. znamená.“ Tak snad u nás nebude zase hořet…
S těmi houbami to bude těžší. I když je pravda, že na okraji lesa, kde na poštolku natrefíte spíše než v lese samotném, obvykle rostou (když tedy rostou). A s těmi jahodami a malinami, nebo teď na podzim raději bezinkami a jeřabinami, to budeme muset vyzkoušet. Jen aby to „naší“ poštolce než večer přiletí všechno nesezobalo drobné ptactvo.
Kapitolu věnovanou postolce, lidsky poštolce, najdete zde. Pokud Vás zajímá i další zvykoslovná zvířena, můžete si zalistovat online i celám dílem: