Název příspěvku Vám nic neříká? Боривітер звичайний je jméno poštolky obecné v ukrajinštině. Toto jméno nám ve starém článku Il nome del Gheppio sice chybí, ale naštěstí je tu wikipedie, s níž přeložíte úspěšně lecjaký odborný termín. Třeba i do afrikánštiny, ale my pro komunikaci s dělníky na stavbě, která dospěla až do naší lodžie potřebujeme ukrajinštinu. Nikdo jiný s výjimkou telefonických konzultací s brněnským Ptačím centrem, se s námi už o poštolkách nebaví.
Odvážnější poštolče se ráno (nejen poštolčí rodiče, ale i poštolčata vstávají s rozedněním) dostalo až přede dveře do lodžie. Hlavním lákadlem byla pro obě mláďata samička na bidýlku, na níž je třeba vyloudit nějaký ten žvanec. Loudění se sice neminulo účinkem, ale také se stalo, že když se před sedmou vynořil na lešení první dělník, bylo pouze jedno z poštolčat na hnízdě a druhé se rozvalovalo pod kamerou, která snímá přístup k hnízdu. Dělníci se postupně svolávali, až přišel Saša, který nejlépe vládne češtinou. Nakonec jsme se domluvili a poštolčata skončila zabarikádována dvěma kusy polysterenu, kterého je na této stavbě rozhodně dostatek. Dělníci na ně dělali ukrajinsky ťuťu ňuňu a my jen doufali, že o poštolkách vědí všichni, kdo sem přijdou a poštolčata vše bez úhony přežijí. Lepení, broušen, vrtání a další úkony trvaly celý den. V pracovní době byla naštěstí pauza na oběd, během níž samička stihla přinést poštolčatům v rychlém sledu tři myšáky (14:05, 14:12, 14:26). Veškeré strádání jim pak ještě bohatě vynahradila čtyřmi dalšími hraboši (18:46, 19:10, 19:20, 20:38), když dělníci večer odešli.
