O poštolčích a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolčí samička u nás nepřistála od doby co letošní matka poštolčí rodiny před čtrnácti dny naposledy nakrmila poštolčata. Samečky tu ale máme dva. Kromě toho domácího se navečer a po ránu objevuje i druhý. Vzájemně se sledují, takže jakmile přistane jeden, vzápětí je tu druhý, aby prvního zahnal. Pokračovat ve čtení „Ten druhý“
Tak od neděle 8. března máme nového samečka.
Ten první se v tichosti vytratil v podvečer 5. března. Byl pěkně urostlý a řádně vybarvený, jak správný poštolčí sameček býti má. Se smaičkou tvořili harmonický pár a možná, že jen zmizel na kratší dovolenou, ze které se ještě miní vrátit.
Starý sameček před hnízdem; v pozadí samička (4.3.2015)
Hlavu to má jako sameček, křídla a záda taky, ale ocásek to má jako samička. Potlouká se to po cizích hnízdech a hledá myše po skrýších. Co to je?
V době, kdy toto začínám psát je většina „našich“ letošních poštolčat ve věku 8 týdnů (jinými slovy je jim 56 dní). Tyto adolescenty bývá už občas těžko rozeznat od samičky a tak se mně někteří přátelé ptají, koho to vlastně na kameře vidí.
Je pravda, že pokud nevidíte jednotlivé členy poštolčí domácnosti zblízka, nebo jich není více pohromadě či jsou horší světelné podmínky, nemusí být někdy jednoduché odlišit ani samečka od samičky. Pokračovat ve čtení „Who is who aneb poštolku poznáš nejen po peří“
