O poštolčích a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Tak už tu máme podzim. Poštolky se v nastalých chladných ránech sluní na bidýlcích a zdá se, že samička už se s přítomností vytrvalého mladého samečka smířila a už se opravdu vypadá, že se dali do páru. Pokračovat ve čtení „Párování a podzimní hraboš“
Dnes večer za „naší“ poštolkou přiletělo opět další individuum. Vletělo to do poličky nad bidýlky u dveří a tikalo a tikalo a tikalo, takže jsme mysleli, že je to zase poštolčí mladík, který se „naší“ poštolce vytrvale dvoří. Když to však sletělo dolů (v tom nízkém prostoru na nejhořejší poličce se žádný návštěvník dlouho neudrží), ukázalo se, že je to sice zřejmě sameček, ale ještě mladší než ten předchozí. Pokračovat ve čtení „Výrostek“
Poštolčí samička u nás nepřistála od doby co letošní matka poštolčí rodiny před čtrnácti dny naposledy nakrmila poštolčata. Samečky tu ale máme dva. Kromě toho domácího se navečer a po ránu objevuje i druhý. Vzájemně se sledují, takže jakmile přistane jeden, vzápětí je tu druhý, aby prvního zahnal. Pokračovat ve čtení „Ten druhý“
Tak od neděle 8. března máme nového samečka.
Ten první se v tichosti vytratil v podvečer 5. března. Byl pěkně urostlý a řádně vybarvený, jak správný poštolčí sameček býti má. Se smaičkou tvořili harmonický pár a možná, že jen zmizel na kratší dovolenou, ze které se ještě miní vrátit.
Starý sameček před hnízdem; v pozadí samička (4.3.2015)
Hlavu to má jako sameček, křídla a záda taky, ale ocásek to má jako samička. Potlouká se to po cizích hnízdech a hledá myše po skrýších. Co to je?
