O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Mladá sousedka, co k nám létá, opět jednou pronásledovala domácího poštolčího samečka, který zrovna nesl do lodžie hraboše. sameček se do ní hned pustil, ale s hrabošem v zobáku se taková cizí poštolka zahání obtížně. Pokračovat ve čtení „Tu myš jsem neulovil kvůli tobě“
Kromě našeho domácího páru k nám pravidelně létá další poštolka – mladá samička. Od samičky domácí je snadno rozlišitelná. Její pruhovaný ocásek totiž není šedý, ale rezavě hnědý. Domácí se s ní dosti zlobí, ale ona si z nich nic moc nedělá. Těžko říci, zda ji více lákají hraboši, které nosí sameček, nebo ta velká budka s urostlým poštolákem. Pokračovat ve čtení „Třetí poštolka“
První hraboš rozhodně nebyl poslední . Od té doby, co domácí sameček přinesl samičce letošního prvního hraboše, jí nosí denně minimálně dva. Pokračovat ve čtení „… více hrabošů“
Když se během dne podíváte na některou z našich kamer, vypadá to, že se tu už nic neděje. Návštěv opeřenců opravdu není mnoho, ale zato bývají dosti dramatické. Pokračovat ve čtení „Že se tu nic neděje?“
Občas to už vypadá, jako by se poštolčata z naší lodžie natrvalo vystěhovala. Už ani večer na noc se neobjevují všechna, ale tráví ji tu spolu s maminkou maximálně dvě až tři. O moc více se jich neobjevuje ani ve dne. Většinou když honí někoho z rodičů a loudí na něm potravu. Pokračovat ve čtení „Lov na tatínka“