O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Pokaždé, když se v naší lodžii objeví hraboš, a děje se tak v posledních dnech hodně často, si říkáme, zda jeho poslední potravou nebyl Stutox nebo Ratron. Doufáme, že tomu tak nebylo a že byl hraboš poštolkami zahuben v rámci jejich participace na biologické ochraně proti škůdcům. Pokračovat ve čtení „Kauza hraboš“
Přesněji řečeno, vrací se na povrch. Na pozemcích, na kterých populace hraboše překročí pětinásobek prahu škodlivosti (jeho definici se nám sice nepodařilo najít, ale povolující orgány i zemědělci ji dozajista dobře znají), bude opět možno plošně rozsypávat jed. Pokračovat ve čtení „Špatná zpráva pro poštolky, sýčky, kalouse“
… ti všichni a mnozí další loví hraboše a mohou doplatit na povolení jeho plošného trávení.
Pokračovat ve čtení „Poštolky, káňata, sýčci, kalousi, ťuhýci, volavky, čápi…“
Letošní hnízdní sezóna už definitivně skončila. Poštolčím rodičům skončily vyživovací povinnosti, které měli vůči svým potomkům, a tak se mohou už zase starat jen o sebe. Pokračovat ve čtení „O jídlo se (už) nedělím“
„Velikánským obloukem letěl dolů. V pádu zamával rukama, párkrát zastříhal nohama, vyrovnal let a začal nabírat výšku. Za chvíli už jen tmavý bod mizel v tom nekonečněm modru…“
Takhle nějak poprvé letěl Leopold Drum v povídce Ivana Vyskočila, kterou jsme si vypůjčili do názvu tohoto příspěvku. Těžko říci, zda to tak snadné měla i poštolčata, která dnes ráno vyletěla z naší lodžie. Pokračovat ve čtení „Vždyť přece létat je tak snadné“
