Včera od časného rána kolem poletoval cizí poštolák. Vetřelec kroužil a svištěl kolem lodžie snažil se proniknout dovnitř nebo alespoň shodit domácího samečka ze zábradlí od časného rána. (Pokračování textu…)
Jak to tak vypadá, vrátily se k nám do sídliště na začátku dubna poštolky. Do té doby tu byla pouze „naše“ poštolčí samička, ta, která s námi strávila zimu a v polovině března se objevivší první poštolčí nápadník. Ten byl a je sice pěkně urostlý a vybarvený, ale o „naši“ poštolku a naši lodžii neprojevoval dostatečný zájem. Od 3. dubna ho nahradil další sameček, možná ten loňský, se světlými skvrnami na zátylku. Vypadá to, že se spároval „naší“ zimní samičkou, které projevuje svou náklonnost a nosí jí hraboše. V okolí se ovšem potuluje a o ložii jeví zájem i další samička. (Pokračování textu…)
Poštolčí sameček, co se do naší lodžie nastěhoval na začátku dubna, si v sobotu 6. dubna po poledni povšiml, že dole v koutě na zemi je krabice s hlínou – staré hnízdo, v němž bylo vyvedeno od r. 2007 deset generací poštolek. Od přestavby v roce 2016-17 si poštolky příliš tohoto místa nevšímaly. Ale on nyní často slétá dolů a občas se zde i zavrtí. (Pokračování textu…)
„Není-li tu ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která je tu…“. Tak nějak to teď u nás vypadá. Poštolčí sameček, možná, že to není zrovna ten, který občas zavítal na návštěvu za „naší“ poštolčí samičkou, je tu od středečního odpoledne pečený, vařený. Lítá sem a tam, huláká a vyzpěvuje, a dvoří se nejenom „naší“ staré dobré poštolčí samičce, co s námi strávila celou zimu, ale i nově přivandrovalé mladici, která se od „naší“ poštolky liší barvou ocasních per. (Pokračování textu…)
„Naše“ poštolčí samička se vrtí na hnízdě skoro každé ráno. V bedýnce, kde loňský poštolčí pár zahnízdil, už vyhloubila docela velkou jámu. Ovšem samečka, co za ní občas po ránu přiletí na návštěvu, jsme v hnízdní bedýnce viděli poprvé až v neděli 31. března. (Pokračování textu…)
