Jak už bylo řečeno, touhou každého poštolčete je dostat se alespoń o kousek výš. Dnes se tento cíl podařilo splnit dvěma – tomu s červeným a s modrým kroužkem.
Ještě včera byla všechna poštolčata nanejvýše na květináči nebo na okraji bedýnky. To vpravo (je to to s červeným kroužkem) se zrovna posiluje myšem, kterého polyká vcelku:
Bylo ovšem jasné, že takto posilněno chce zamířit výše, alespoň tak, že vyskočí jednpmu ze sourozenců na záda:
No a dnes ráno se mu konečně podařil první opravdový let z rohu bedýnky až na bidýlko nad ní:
A když už bylo nahoře, tak zbylá dvě poštolčata dole mu mohla jen závidět. Tedy až do doby než se objevil tatínek s hrabošem:
V té chvíli bylo jasně ve výhodě dolní poštolče a to horní zkrátka seskočilo poněkud pozdě:
A létat tak dobře jako tatínek, poštolčata zatím neumějí…
Rozhodně druhý pokus vyletět na bidýlko tak elegantní a úspěšný jako první nebyl. Jednalo se ostatně spíše o lezení po zdi s dopomocí křídel:
Ovšem třetí už vyšel daleko lépe a poštolče dokonce zvládlo i přeskok na druhé bidýlko.
A protože poštolčata chtějí všechno dělat spolu, tak se ta dolní také se za ním zkoušela dostat. Vyšlo to jen jednomu, tomu s modrým kroužkem:
A daří se jim to opakovaně, i když to s modrým kroužkem má ještě stále trochu potíže s přesným přistáním:
No a to třetí sice usilovně trenuje dole, ale jeho pokusy pravidelně končí pod bidýlky:
Ale snad bude ráno šikovnější večera. A nejšikovnější poštolče už zjevně přemýšlí o tom, kam by se mohlo dostat výše. Zjevně ho zaujala kamera nad bidýlky:
Takže pokud v nejbližších dnech nějak divně změní záběr, tak si můžete být jisti, že se mu to podařilo.