Dnes to u nás vypadlo jako v zimní pohádce. Štěňátka a děti, které viděly první sníh se v něm válely a seriozní lidé dospělí je zas až tak moc nenapomínali. Takový nějaký den to musel být, když vznikla píseň medvídka Pú složená zvlášť k tomu, aby se zpívala v přírodě a ve sněhu:
Čím dál sněží, (tydlidum)
tím víc sněží, (tydlidum)
až sníh leží (tydlidum)
všude.
Na hodinách bylo za pět minut jedenáct a „naše“ poštolka se před tou chumelenicí přiletěla schovat. Při pohledu na sněhovou pokrývku a poštolku na bidýlku jsme si říkali, že pro lov hrabošů atmosférické poměry nejsou poslední dobou příznivé. Poštolka byla zřejmě také toho názoru, že v jedenáct je čas na něco menšího a vrtěla se, rozhlížela a poposedávala na bidýlku. Po půlhodině vyrazila a takřka obratem se vrátila, nikoliv ovšem s hrabošem, ale se sýkorkou.
Zkrátka scéna jako na té holanské ilustraci z roku 1806, kterou jsme ozdobili podzimní příspěvek Poštolka a sýkorky.
Aby bylo jasno. „Naše“ poštolky si dávají ptáčky jen když je nouze nejvyšší.