O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolčata vůčihledně rostou. Dnes jsou 14 dní stará s výjimkou nejmladšího sedmého, tomu je jen jedenáct. Stále více se zajímají o potravu, když jim ji donese tatínek. Aktivně si ji od něj sama přebírají, ale pak se o ni většinou jen tahají – mezi sebou nebo s maminkou, která je chce nakrmit. Pokračovat ve čtení „Přetahovaná“
Občas se předávka kořisti nevyvede nebo jeden z páru prostě hraboše z nějakého důvodu upustí. Už jsem o tom v minulých letech psali (viz např. Letící hraboš). Tentokrát bylo důvodem pádu hraboše to, že se zachytil o zábradlí, když je poštolka přelétala. Pokračovat ve čtení „Pozor, letí hraboš!“
Poštolčata nepotřebují nějaké sofistikované hračky. Stačí cokoliv, co najdou na hnízdě. Třeba peří, které tam zbylo po posledním opeřenci, kterým je maminka nakrmila. Pokračovat ve čtení „Kdo si hraje, nezlobí“
„Naše“ poštolčata mají aktuálně jeden hlavní úkol: růst. A aby aby zdárně rostla a prospívala, musí řádně jíst. O potravu se jim stará tatínek a maminka je nakrmí. Většinu jejich potravy přitom letos tvoří hraboši a jiní drobní hlodavci. Pokračovat ve čtení „Stravování“
Dnes po poledni jsme poprvé letos zaslechli hlasitý pokřik poštolče, Reagovalo jím na přílet matky poštolky na bidýlko na hnízdě. Pokračovat ve čtení „Pokřik“