O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Na „naší“ poštolčí samičce už je vidět, že jaro se blíží. V dohledu ovšem zatím není žádný sameček a vlastně vůbec žádná jiná poštolka. V naší ulici i čtvrti je zatím pusto a ticho.
Což ovšem neznamená, že bychom jaro nezačali také v lodžii připravovat. Pokračovat ve čtení „Čekání na jaro“
I když dnes už zase mrzne, včerejší ranní teploty ještě připomínaly jaro. A jarní zájem o lodžii začali v uplynulých dnech projevovat i opeřenci. I „naše“ poštolka se začala zajímat o bedýnku u dveří, která vloni posloužila jako hnízdo, a bylo ji dokonce možnost spatřit, jak se v něm čile otáčí a vrtí. Pokračovat ve čtení „Když se trochu oteplí“
V naší lodžii za úplňku někdy bývá světla jako za dne. Úplňku lidé od nepaměti přisuzovali zvláštní moc. Těžko ovšem říci, na co za svitu úplňku myslí taková poštolka odpočívající v noci na bidýlku. Žádné magické rituály neprovádí.
Dnes to u nás vypadlo jako v zimní pohádce. Štěňátka a děti, které viděly první sníh se v něm válely a seriozní lidé dospělí je zas až tak moc nenapomínali. Takový nějaký den to musel být, když vznikla píseň medvídka Pú složená zvlášť k tomu, aby se zpívala v přírodě a ve sněhu: Pokračovat ve čtení „Čím dál sněží (tydlidum)“
Takhle v zimě je občas lépe dát si večeři v teple pod střechou. „Naše“ poštolka si k ní dnes přinesla pěkně vypaseného hraboše. Pokračovat ve čtení „Čas na něco menšího“