O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Ještě včera byla poštolčí rodina v naší lodžii kompletní. Během dne se sice třem nejstarším poštolčatům podařilo dostat se do kartonové přepravky před hnízdní bedýnkou, ale příliš jsme se tím neznepokojovali. Poštolčí otec nosil pravidelně hraboše a poštolčí matka spravedlivě krmila obě oddělené skupinky. Pokračovat ve čtení „Kde jsou dvě nejmenší“
Každý rok se to opakuje. Poštolčata začne neodolatelně lákat svět. Nejprve ten malý, co začíná a končí v bedýnce před hnízdem. Pochopitelně je tam láká i to, že je odtud pozoruje a hlídá poštolčí samička. Dostat se za ní poštolčata snažila už včera a dnes ráno se to postupně podařilo dvěma prvním. Pokračovat ve čtení „Tři a dva je pět“
Pokud by „náš“ poštolčí pár měl mít nějaké heslo, znělo by nejspíše, alespoň pro toto období, „Krmit a chránit“. Role přitom mají letos, snad jen s výjimkou zahánění vetřelců, striktně rozděleny. Sameček zajišťuje přísun potravy, samička poštolčata hlídá, chrání před nepřízní počasí a krmí. Pokračovat ve čtení „Krmit a chránit“
Pozornější pozorovatelé dění v naší lodžii už si všimli, že páté vejce zmizelo. Namísto něho se tu objevilo pidipoštolče. Pokračovat ve čtení „Benjamínek“
Když jsme minulý čtvrtek odjížděli na cestu, seděla „naše“ poštolka ještě na pěti vejcích. Když jsme se pak po neděli vrátili, zbývalo už jen jedno, zato tu teď máme čtyři ochmýřené minipoštolky. Pokračovat ve čtení „Skořápky“