O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Po většinu roku si říkáme, proč a k čemu máme vlastně kameru č. 12. Když se vylíhnou poštolčata, je to ale jasné. Kouká na ně zblízka uchem hnízdní bedýnky. A my díky tomu vidíme svět tak trochu očima poštolčat. Pokračovat ve čtení „Jak to vidí poštolčata“
Poštolčata v naší lodžii – pět se jich vylíhlo v pondělí a jedno ve středu – tráví většinu času konzumováním všeho, co jim maminka strčí do zobáčku. Ještě nejsou dost stará na to, aby zůstávala sama a paní poštolka je v době když je nekrmí chrání před prochlazením nebo naopak přehřátím. Pokračovat ve čtení „Rostou jako z hrabošů“
Pokud by někdo pozorně počítal hlavičky poštolat na tomto snímku, zjistil by, že je jich šest. Ta hlavička příšerky zcela vpravo totiž patří rovněž poštolčeti. A sice tomu poslednímu letošnímu. Vylíhlo se dnes odpoledne po půl šesté. Pokračovat ve čtení „Strašidýlko Benjamín“
Když dnes odpoledne narychlo odletěla paní poštolka, přiletěl pan poštolka. Patrně s úmyslem ji vystřídat. Zjevně ale nevěděl, co si s tím ochmýřeným klubkem poštolčat počít a jak na ně usednout. Pokračovat ve čtení „Rozpaky“
Dnes večer v osm hodin se na hnízdě v naší lodžii objevilo páté poštolče. Pan poštolka zrovna přinesl paní poštolce zbytek neidentifikovatelného opeřence a ona si řekla, že si ho dá kousek k večeři. Pokračovat ve čtení „A bylo jich pět“