O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Všechno začalo v úterý 10. června hned po ránu, když se jedno z poštolčat rozhodlo, že pořád procvičovat křídla jen tak na hnízdě a v sousedním koši už ho nebaví. Použilo tedy křídla poprvé k opravdovému letu. Bylo to jen pár mávnutí, ale let to byl. A byl to let úspěšný, neboť zdárně přistálo na zábradlí a zase se z něj dokázalo vrátit. Pokračovat ve čtení „Rumrajch“
Dnes v podvečer se první poštolče vcelku hladce vyhouplo na květináč, co slouží v koši, ve kterém nyní hlavně pobývají, jako těžítko. Pokračovat ve čtení „První na květináči“
Dnes ráno přistál na zábradlí poštolčí lodžie ptáček s rezatým ocáskem, aneb rehek. Byl to velký fešák a docela se na tom zábradlí producíroval. Jeho přítomnost ovšem neunikla pozornosti ostražitého pana poštolky, který tohoto malého, leč přeci jen nevítaného vetřelce, zahnal. Pokračovat ve čtení „Malý, ale nevítaný“
Před půl jedenáctou se na zábradlí naší lodžie objevil cizí poštolčí pár. Nejprve přiletěl on a snažil se ji přilákat se ji přilákat. Ona se zastavila jen na chvilku a po většinu času obletovala kolem. Zdrželi se jen pět minut, neboť poté si jich všiml domácí sameček. Pokračovat ve čtení „Cizí pár“
To, že rodná bedýnka začíná být poštolčatům těsná, začalo být jasné hned po kroužkování, když jedno z poštolčat muselo být odloveno v koši. Ostatně ještě téhož dnes se tam jedno z nich, možná to stejné, vydalo opět. Pokračovat ve čtení „Stěhování do koše“