O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Dnes dopoledne v 10:41 se vylíhlo poslední vejce. Byl krásný den, oteplilo se, sameček nosil pravidelně proviant, samička pečlivě krmila a přebytky (a nebylo jich málo) ukládala do koutů kolem hnízda. Ještě teď jsou ve škvíře mezi bedýnkou a truhlíkem minimálně tři odložení hraboši. I na stavbě byl klid, který zde vzácně panuje už od začátku týdne; jen dva dělníci lepili polystyren na nejvzdálenějším domě.
Za těch deset let, co u nás poštolky bydlí, se již párkrát (přesně řečeno do dnešního dne třikrát) přihodilo, že nejslabší poštolče uhynulo. Dvakrát to byla poštolčata ve věku přibližně 10 dní, která zřejmě doplatila na to, že je samička přestala přes noc zahřívat. To loňské dokonce dosáhlo věku 29 dní, ale rozdíl mezi ním a sourozenci už byl takový, že nemělo nejmenší šanci urvat si mezi sourozenci potřebný díl potravy. Poštolčí samičky nad nimi ve všech případech zlomily hůl daleko dříve než to nám lidem dávalo smysl. Dnes takto samička odepsala druhé letošní poštolče. Vylíhlo se o půl šesté ráno a samička mu pomáhala stejně tak, jako tomu včerejšímu prvnímu, zbavit se skořápky. Od 6:25 ho však přestala zahřívat.
Když si čtete o poštolkách, dozvíte se jako jednu ze základní informací, že sameček občas střídá samičku v sezení na vejcích v době, kdy se samička živí donesenou potravou. Dokonce se můžete dočíst, že sedí na vejcích méně pečlivě. Poštolčí povahy, stejně jako lidské jsou ovšem různé, a pokud bychom měli soudit podle samečků, kteří se u nás za deset let vystřídali, museli bychom konstatovat, že emancipace poštolčích samečků je v tomto směru více než pokročilá. I „náš“ letošní sameček sedí na vejcích neskonale rád. Občas přijde samičce jen tak nabídnout, že ji vystřídá.
Dnes přibližně v půl páté odpoledne snesla „naše“ poštolka třetí letošní vejce, které je dle statistických údajů v pořadí výročním vejcem v pořadí padesátým z těch, který byla od roku 2007 v koutě naší lodžie snesena.
Samička v posledních dnech vytrvale zkouší, kde by bylo nejlépe snésti vejce. Posed v hnízdním koutě na písku a štěpkách zřejmě není to pravé. A tak to zkouší i před bedničkou, kde je příjemný podklad ze starého šindele, nebo v bedýnce která již tradičně ohrazuje prostor hnízda. Dáváme tam obvykle podle našeho lidského názoru drsné kusy dřeva, borové šišky a vůbec takové předměty, které by měly poštolčí samičku odradit od toho, aby vysedávala moc na dešti. Ale naši letošní samičku to neodrazuje. Začala si včera v tomto nepřívětivém podkladu vytáčet hnízdní důlek a provádět důkladný úklid spojený s vyhazováním kusů dřeva. A pak, že si prý poštolky hnízdo nestaví…
