O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
To, že jsme se na déle než měsíc odmlčeli neznamená, že se v naší lodžii nic neděje. Rorýsi se, na to jak hlasitě kolem svištěli v předchozích dnech a týdnech, v tichosti vytratili po polovině července.
Prakticky ve stejnou dobu (17. července) se u nás zabydlela samička poštolky. Nevíme, zda je to ta stejná jako na jaře a pokud ano, co celou tu dobu vyváděla. Vyvedla někde poštolčata? Nebo vůbec letos nezahnízdila? Kam se poděl sameček? Pokračovat ve čtení „Zpráva o stavu lodžie“
Od začátku května jsme tu moc nebyli. A jak se zpětně ukazuje při prohlížení záznamů z kamer, nebyli tu ani poštolky. Ještě jsme všechny záznamy neprošli, ale zdá se, že poslední výraznější zájem o naši lodžii projevovaly v neděli 7. května, kdy ji bylo potřeba uhájit před cizím samečkem. Jako obvykle těžko říci, který ze dvou samečků byl vlastně zahnán.
Je to každý rok stejné, ale letos…
Nad ránem (27.3.2017)
Poštolky už u nás od začátku března bydlí. Zatím ale používají naši lodžii téměř výhradně jako noclehárnu. Večer se setměním přiletí. Nejprve samička a vzápětí za ní sameček. Usadí se na bidýlkách u dveří a pohovoří spolu krátce (zřejmě na téma, jaký byl dnes den). Jak se začne rozednívat, protáhnou se, provedou toaletku, samička slétne na zábradlí a sameček v rychlosti splní své manželské povinnosti. A pak už jsou ti tam. Pokračovat ve čtení „Trpělivost matka trpaslíků“
Ještě dnes ráno byli tři.
Ale jedno už se moc nemělo k jídlu, vlastně kdoví, zda vůbec dnes ještě něco jedlo. Před sedmou si šlo sednout stranou od ostatních doprostřed hnízda a když pak samička přišla za minutu sedm krmit, už se nepřidalo k ostatním a odešlo do kouta. Po krmení se k němu přidala zbylá dvě poštolčata a schoulila se spolu v koutě do klubíčka. Při příštím krmení ve čtvrt na devět už nevstalo. A odpoledne, protože v přírodě nic nepřijde nazmar, posloužilo samo za potravu svým sourozencům…. Pokračovat ve čtení „Jako by nikdy ani nebylo“
Když se po třídenní nepřítomnosti vrátili domů, zjistili jsme, že poštolčata za tu dobu neuvěřitelně povyrostla. Oteplilo se a v parnu většinu dne proklimbají a samička už je v tom teple klidně může nechat i o samotě. Když přijde čas na krmení vstávají s větším elánem snad jen ráno. To vypadají opravdu jako čilá trojhlavá saň. K večeru už spíše jako ochmýřená saň na krmníku. Sameček totiž nosí jídla jako by jich stále bylo pět a samička je vytrvale vykrmuje.
