„Naše“ tři poštolčata vyletěla z lodžie 2. července ráno. Od té doby jsme je tu příliš často neviděli. Zjevně se jim líbí více venku nežli doma. Vlastně jsme tu neviděli naráz více než jednoho navrátilce. (Pokračování textu…)
„Velikánským obloukem letěl dolů. V pádu zamával rukama, párkrát zastříhal nohama, vyrovnal let a začal nabírat výšku. Za chvíli už jen tmavý bod mizel v tom nekonečněm modru…“
Takhle nějak poprvé letěl Leopold Drum v povídce Ivana Vyskočila, kterou jsme si vypůjčili do názvu tohoto příspěvku. Těžko říci, zda to tak snadné měla i poštolčata, která dnes ráno vyletěla z naší lodžie. (Pokračování textu…)
Umění letu „našich“ poštolčat se stále zdokonaluje. Dokáží již přeletět lodžii napodél bez mezipřistání. Přistát na zábradlí na protější straně už zvládají hladce. Je to ostatně o něco níže než startovací místo u dveří: (Pokračování textu…)
Jednou z podstatných změn v životě každého poštolčete je, když přestane přespávat na hnízdě, ale začne vyhledávat, tak jako dospělé poštolky, ke spaní místo někde nahoře. (Pokračování textu…)
Takové malé poštolče, když se vylíhne do správného hnízda, si nežije tak špatně. Alespoň dokud se o něj rodiče řádně starají. Jídlo mu servírují přímo do zobáčku. Dodávka do hnízda má ovšem přednost. Vždy je tedy ve výhodě ten, kdo je dole a ne na bidýlku. (Pokračování textu…)
