Pokud si do vyhledávače na internetu zadáte zadáte dotaz obsahující krmení a poštolky, zaručeně se na prvních místech objeví hodný člověk krmící poštolčata nebo i dospělé poštolky kousky masa pomocí pinzety.
Takový postup je určitě správný v případě nalezenců umístěných do záchranné stanice jako na tomto video z Makova,
Je ale správné takto krmit poštolčí mláďata, jejichž rodiče si k hnízdění vybrali truhlík na parapetu našeho okna či květináč na balkoně? Hodní lidé, u kterých poštolky hnízdí to dělají relativně často.
Krmena jsou poštolčata ochmýřená v útlém věku několika dní:
…. poštolčata kterým teprve začínají podrůstat peříčka:
… i poštolčata plně opeřená, která už se učí létat:
Ano, i ta velká, která už si musí umět sama natrhat potravu, dostávají pinzetou maso pečlivě nakrájené na malé kousíčky. Pravda, ta starší jsou někdy krmena přímo z misky:
Setkali jsme se i s podle našeho názoru absurdním tvrzením, že bez přikrmování by ze šesti poštolčat přežila tak dvě nebo tři a tudíž je poštolčatům potřeba naservírovat stejný objem potravy, jaký za den dostanou od rodičů (viz článek Starají se o truhlík plný poštolek, rodičům pomáhají dokrmovat mláďata publikovaný v Českobudějovickém deníku).
Pravidelným přikrmováním mláďat i rodičů lze dosáhnout i toho, že v budce pod ochranou člověka hnízdí s poštolčím samečkem dvě samičky – matka a dcera (viz Ménage à trois)
Co proti tomu vlastně máme? Lidé starající se o poštolky jsou šťastní; je to určitě krásný pocit ochočit si ty malé dravce. A spokojené jsou i poštolky. Jsou to ptáci inteligentní a veskrze oportunističtí, takže poštolčí rodiče proti takovým přilepšením nijak neprotestují. Pokud mají mláďata i přirozenou potravu, kterou jim nosí rodiče, tak jim asi podávané čisté maso neublíží. Potřebují toiž žrát kořist se vším všudy – tedy i kostičkami, kožíškem a peříčky.
Nemáme nic proti tomu poštolkám přilepšit. Ale člověk by to měl dělat tehdy, když je to opravdu potřeba – především když se ztratí samec, samice nebo oba – i to už jsme zažili. Pak jsou tu také nejmladší poštolčata zaostávající výrazně za sourozenci, která by bez lidské pomoci nejspíše uhynula. Pokud ale mají mláďata matku nebo už si umí sama natrhat potravu, je nesmyslné kmit je pinzetou. Stačí ten maso na přilepšenou nechat na příhodném místě, kde si ho samice všimne a nakrmí poštolčata; stejně tak starší mláďata se nakrmí sama, A sehnat myši nebo jednodenní vyřazená kuřátka na skrmení není zas tak složité.
Většinou ale žádné přikrmování potřeba není. Rozhodně ne pravidelné, každodenní. Poštolky v pohodě zvládnou i krátký půst, když se třeba jeden den kvůli počasí nedaří lov. Místo, kde zahnízdí si vybírají i podle toho, kolik je v okolí potravy. Množství dostupné potravy v době poštolčích námluv odpovídá i velikost snůšky. Je otázka, zda pravidelné přikrmování nebo spíše překrmování, jehož se jejich potomkům dostalo v minulé sezóně, zahrnou do své úvahy o dostupných potravních zdrojích. Jsou to práci inteligentní, tedy pravděpodobně ano. Je to vidět na výše zmíněném případu kobyliského samečka se dvěma samičkami nebo poštolek z Českých Budějovic, kde samička již několik klade sedm vajec.
Také tvrzení, že chudáci poštolky nemají v betonové městské džungli kde lovit, je poněkud přehnané. Naše města nejsou tak veliká, aby si nezaletěly na hraboše za jejich okraj. A také se v nich najde lecos na zpestření jídelníčku. O obojím psal už v osmdesátých letech například Karel Hudec (Synantropizace poštolky obecné. Živa 34(1)).
Ale vysvětlit to lidem, kteří krmí poštolky, co u nich bydlí, asi nejde. Nedávno jsme četli postesk jednoho přítele poštolek, že „ty nové generace jsou čím dál tím drzejší“. Ó ano, leckomu létají až do kuchyně. Bodejť by nebyly drzé, když si je tak sami lidé vychovali. Tedy někteří některé….
Základní informace o poštolce obecné a o tom, jak jim můžeme pomoci, najde zájemce v dokumentu vydaném česká společnost ornitologická v roce 2002, když byla poštolka obecná ptákem roku – Pták roku 2002 (brožura ČSO).
Na našich stránkách s itaké můžete přečíst Čím a kdy poštolky krmit.