O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Jaro je jaro, jaro je krásná věc, na jaře se myslí na lásku, myslí na ni pěnkava i jezevec, kdekdo má chuť na rozmnožování, je to příjemné, říká si pěnkava, je to užitečné, říká si jezevec, je to příjemné i užitečné, říká si sedmihlavý drak“ v bajce Miloše Macourka Sedmá hlava. A naše poštolky nečiní výjimku. A tak snad na rozdíl od sedmihlavých draků nevyhynou.
Samička v posledních dnech vytrvale zkouší, kde by bylo nejlépe snésti vejce. Posed v hnízdním koutě na písku a štěpkách zřejmě není to pravé. A tak to zkouší i před bedničkou, kde je příjemný podklad ze starého šindele, nebo v bedýnce která již tradičně ohrazuje prostor hnízda. Dáváme tam obvykle podle našeho lidského názoru drsné kusy dřeva, borové šišky a vůbec takové předměty, které by měly poštolčí samičku odradit od toho, aby vysedávala moc na dešti. Ale naši letošní samičku to neodrazuje. Začala si včera v tomto nepřívětivém podkladu vytáčet hnízdní důlek a provádět důkladný úklid spojený s vyhazováním kusů dřeva. A pak, že si prý poštolky hnízdo nestaví…
Člověk domácí má sedět doma. Nedělá to ovšem vždy a když se pak vrátí, může ho čekat nemilé překvapení. Jako nás dnes večer.
Dnes kolem poledního letního času (poštolky se ovšem našimi lidskými výmysly nedají zmást) bylo v naší lodžii obzvláště živo. Objevil se zde totiž cizí sameček a drze prozkoumával hnízdní kout. Samička, která tou dobou vyhlížela z bidýlka na protější straně lodžie u dveří samečka s proviantem, si něco takového ovšem nemohla dát líbit a tak slétla dolů a vetřelce vystrnadila.
Velikonoce měly v naší lodžii sváteční charakter a nesly se v duchu očekávání věcí příštích. V zavedené poštolčí domácnosti už se samička příliš nevzdaluje od hnízda a nechává se zásobovat samečkem. Ten se objevuje pravidelně zhruba po hodině s hrabošem, takže zásobování rozhodně nevázne. Zřejmě má někde poblíž spižní skrýš, jak to už známe z let minulých.
