O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Pěti starším „našim“ poštolčatům bylo dnes 28 dní. To je pomalu čas opustit nejen hnízdo, ale i koš. Všechny, i to o dva dny mladší, proto pilně cvičí křídla. A po jednom takovém cvičení se nejdobružnější poštolče – to s růžovým kroužkem – odhodlalo a poněkud neohrabaně, ale přesně, přeletělo na zábradlí. Pokračovat ve čtení „Přelet na zábradlí“
Letošní nejmladší – šesté poštolče je o dva dny mladší než jeho sourozenci. Ti už mají krásné nové péřové kabátky takřka bez stop posledního chmýří. Nejmladšímu ještě hodně ochmýření zbývá a tak ho od nich snadno poznáme. Dalším poznávacím znakem je žluté obarvení kroužku na jeho levé nožce. Pokračovat ve čtení „Nejmladší“
Uprostřed koše vedle hnízda leží dnem vzhůru obrácený květináč, který u poštolčat přirozeně budí zájem jakožto jedna z prvních výškové met, které je třeba zdolat. Pokračovat ve čtení „Květináč v koši“
Když se poštolčata v naší lodžii pustí do ranní rozcvičky, vypadá to, jako by sněžilo jak tak vzduchem létá jejich prachové peří. Pokračovat ve čtení „Sněží peří“
Včera po kroužkování se poštolčí rodiče už nevrítili, ale ráno počtvrté už byli zase zpět a řádně plnili rodičovské povinnosti. Pokračovat ve čtení „Po kroužkování a ohňostroji“