O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Dnes bylo zbylým poštolčatům v naší lodžii 22 a 21 dní. A k třítýdenním narozeninám dostala stejně jako vloni kroužky. Obarvili jsme je také stejně jako vloni, jen ta červená je spíše růžová. I kroužkovatel byl stejný. Oproti loňsku bylo ale přeci jen několik rozdílů. Kroužky mají na noze levé. a celé akci asistovala poštolčí samička. Pokračovat ve čtení „Opět červený a černý, a také modrý“
Ještě včera byla poštolčí rodina v naší lodžii kompletní. Během dne se sice třem nejstarším poštolčatům podařilo dostat se do kartonové přepravky před hnízdní bedýnkou, ale příliš jsme se tím neznepokojovali. Poštolčí otec nosil pravidelně hraboše a poštolčí matka spravedlivě krmila obě oddělené skupinky. Pokračovat ve čtení „Kde jsou dvě nejmenší“
Každý rok se to opakuje. Poštolčata začne neodolatelně lákat svět. Nejprve ten malý, co začíná a končí v bedýnce před hnízdem. Pochopitelně je tam láká i to, že je odtud pozoruje a hlídá poštolčí samička. Dostat se za ní poštolčata snažila už včera a dnes ráno se to postupně podařilo dvěma prvním. Pokračovat ve čtení „Tři a dva je pět“
Pokud by „náš“ poštolčí pár měl mít nějaké heslo, znělo by nejspíše, alespoň pro toto období, „Krmit a chránit“. Role přitom mají letos, snad jen s výjimkou zahánění vetřelců, striktně rozděleny. Sameček zajišťuje přísun potravy, samička poštolčata hlídá, chrání před nepřízní počasí a krmí. Pokračovat ve čtení „Krmit a chránit“
Pozornější pozorovatelé dění v naší lodžii už si všimli, že páté vejce zmizelo. Namísto něho se tu objevilo pidipoštolče. Pokračovat ve čtení „Benjamínek“