O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Občas to už vypadá, jako by se poštolčata z naší lodžie natrvalo vystěhovala. Už ani večer na noc se neobjevují všechna, ale tráví ji tu spolu s maminkou maximálně dvě až tři. O moc více se jich neobjevuje ani ve dne. Většinou když honí někoho z rodičů a loudí na něm potravu. Pokračovat ve čtení „Lov na tatínka“
V tomto příspěvku se vracíme o několik let zpět. Před sedmi lety, 6. července 2013 přistálo na zábradlí naší lodžie cizí poštolče. To, že jde o poštolče cizí bylo jasné z toho, že v té době ještě do ulice nelétající domácí poštolčata seděla na skříňce a na zábradlí. Pokračovat ve čtení „Adoptivní poštolče“
Když osamělo, také poslední nejmladší poštolče se věnovalo důkladnému cvičení křídel na hnízdě: Pokračovat ve čtení „Poslední mohykán“
Poté, co 26. a 27. června vyletěla z lodžie první čtyři poštolčata (Jaké je to asi venku I ; Jaké je to asi venku II), poletovala si volně ven a zase zpátky do lodžie. V ní natrvalo zůstala dvě poslední poštolčata. Pokračovat ve čtení „Předposlední mohykán“
Ve středu 1. července přinesl otec poštolka posledním dvěma poštolčatům zase jednou rorýse. Pokračovat ve čtení „Jak se to jí?“