O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
V neděli ráno pršelo a pršelo a tak se přenocovavší poštolče po půl sedmé zase vrátilo. Sameček, který byl v té době v lodžii raději odletěl, ale v dešti se mu příliš nelíbilo. Jeho opakované pokusy o návrat se ovšem příliš nevydařili. Nejprve se s poštolčetem navzájem vyplašili a pak na něm zas tak moc loudilo, že raději odletěl. Pokračovat ve čtení „Hladové poštolče“
S oznámením, že se poštolčata už vydala na zkušenou do světa jsme se zřejmě poněkud unáhlili. Ukázalo se to v sobotu 31. července večer, kdy nejprve přiletěla samička, po ní jako obvykle sameček a chvilku po deváté se objevila další poštolka, vlastně poštolče. Podle kroužku jedno z „našich“. Pokračovat ve čtení „Všude dobře, doma nejlíp“
Tak jako každým rokem přibližně měsíc poté, co se poprvé odhodlala vylétnout do ulice, nastal pro „naše“ poštolčata čas vydat se do světa. Pokračovat ve čtení „Čas vydat se do světa“
Zatímco první dva se už toulali po okolí, druhým dvěma to trvalo než se odhodlali vydat se do ulice. Pokračovat ve čtení „Druzí dva“
Poštolčatům v naší lodžii je dnes 34-32 dnů. Dvě starší už běžně vyletují ven poohlédnout se, co se děje na ulici a prozkoumat okolí. Dvě mladší se přes svůj relativně pokročilý věk drží stále doma. Mají zřejmě raději sladký život v bufetu, kam jim tatínek a maminka nosí pravidelně něco menšího do zobáčku. Pokračovat ve čtení „Dolce far niente“