O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata mají aktuálně jeden hlavní úkol: růst. A aby zdárně rostla a prospívala, musí řádně jíst. O potravu se jim stará tatínek a maminka je nakrmí. Většinu jejich potravy přitom letos tvoří hraboši a jiní drobní hlodavci. Pokračovat ve čtení „Stravování“
Dnes po poledni jsme poprvé letos zaslechli hlasitý pokřik poštolčete. Reagovalo jím na přílet matky poštolky na bidýlko na hnízdě. Pokračovat ve čtení „Pokřik“
Nadpis se pochopitelně netýká poštolčat. Ta jsou ještě malá, ale rychle rostou a v počtu sedmi se už pod paní poštolku moc nevejdou ať se snaží sebevíce. Pokračovat ve čtení „Z hnízda na bidýlko“
Také u nejbližších sousedů „našich“ poštolek hnízdění zřejmě zdárně pokračuje, i když dovnitř do budek nevidíme. U sýkorků se zřejmě už mláďata vylíhla. Venku už se totiž objevuje i samice. Ani on ani ona si nic moc nedělají ze sousedů poštolků. Pokračovat ve čtení „Nejbližší sousedé“
Od té doby co se v něděli vylíhlo prvních letošních šest poštolčat, sloužilo jim sedmé, skoro úplně bílé vejce jako polštář. O ten ovšem dnes ráno přišla. Pokračovat ve čtení „Jak poštolčata přišla o polštář“